Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pestifer (Belgie) - Defeat of the Nemesis (EP)

Pestifer (Belgie)Defeat of the Nemesis (EP)

Garmfrost24.3.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Swingující death metal v rukou belgických Pestifer stojí za hřích. I dva!

Haha, pěkně jsem se spletl. Když jsem sáhl po promu Pestifer, byl jsem přesvědčený, že se jedná o portugalskou bandu, jejímuž albu Execration Diatribes se před časem věnoval kolega Sorgh (ZDE) a kterou vydal tuzemský label Lavadome Productions. Nicméně chyba lávky. A vlastně jsem i rád, protože belgičtí Pestifer jsou na míle daleko před těmi portugalskými, byť i ti mi oproti Sorghovi drnkali na pozitivnější strunu. Ale zpět do Belgie. Tyto Pestifer jsem doposud neslyšel a musím říct, že celkem lituju. To by šlo!

 

pestifer

 

Nebudu se zbytečně zamýšlet. Defeat of the Nemesis je EP krátké, třiadvacetiminutové dílo rozložené do pěti skladeb. Album vydává věhlasný label Debemur Morti. O nahrávání a výsledný mix se postaral jistý Gérald Jans, jehož práce jsou mi rovněž neznámé, ale minimálně jeho přínos pro Defeat of the Nemesis stojí za povšimnutí. Album má zvuk lahodící i přísnějšímu uchu. Bicí zní jako bicí a ne jako automat. Bublavá a pulsující basa je jednoduše odlišitelná od kytar, což dohromady krásně funguje a všechny strunové nástroje jsou příjemnou lahůdkou. Vokály nejsou pod instrumentální hradbou, nejsou vedle ani nad ní. Všechno je sladěné. Jen bych ocenil větší tah na branku. Growl Jérômeho Bernarda je bezchybný a do muziky bez debat sedí. Kdyby ale víc řval nebo zpíval, líbil by se mi víc. Takto je ve vleku mnohem variabilnějšího hudebního dobrodružství.

 

Subterranean se houpavě a basově bublaje nenápadně pustí nabídnout posluchači vkusnou porci chutného deathu. Za kapelou je vidět bezmála dvacet let zkušeností. Pestifer nejsou přehnaně aktivní. Mají na triku tři dlouhohrající nahrávky, demo, promo, singl a toto EP. Aspoň se neokoukají, ne? Přemýšlím, zda je sound alba staromilský nebo moderní. Ani jedno. Zřejmě. Místy archaický, ale příjemně a většinou současně bez neduhů současnosti. Byť to klukům hraje jak z partesu - jejich hra je lehká, swingující fusion, jsou hlavně metalovými muzikanti a právě taková je deska. Titulní song je nejvýraznějším představitelem současné kondice kapely. Astral Agony je naoko obyčejná vybrnkávačka dělící EP na půl. Ona obyčejná je, ale funguje. Elysium pak rozloženě přidává na gradaci. Song je radost poslouchat. Moc se mi líbí úvod Draconian Daemon. Depkoidně akustické drnkání spolu se schizoidní basou a jazzovou rytmickou hrou pana bubeníka se záhy mění v úprk, který by se klidně hodil do těžších alb, jaká produkují např. Pestilence.

 

 

Styl Pestifer je technicky vymazlený. Základ je v death metalu, ovšem v progresivněji laděném. Kapela nepoužívá žádná změkčovadla, není brutální ani přehnaně profesorská. Melodických vyhrávek se nebojí, nejsou však alfou a omegou nahrávky. Netuším, zda se Pestifer stanou čelními představiteli ranku, našlápnuto mají. Každopádně je radost jejich muziku poslouchat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lord Owl / 29.3.23 21:41odpovědět

Obal alba jak vystřižen od Necrolorda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky