Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při poslechu The Ashen Abhorrence finských Pestilent Hex jsem myslel na to, že se jedná o zdařilou atmosférickou záležitost, na kterou ale s největší pravděpodobností časem zapomenu. Tento debut protřelé dvojice L.L. (Desolate Shrine, Convocation) a M.M. (Profetus, Tyranny nebo Corpseed) nabízel symfonicky klávesovou black metalovou krasojízdu ve znamení Limbonic Art a jim podobným. Výborné řemeslo bylo zdárně doplněno o šikovný songwritting, což nebylo zas tak velkým překvapením. Spíše se nabízela otázka, co bude příště? Dá se jít dál, aniž by se kapela opakovala nebo naopak ztratila vše, co se jí podařilo na debutu vybudovat?

Lauri Laaksonen je žánrově neokleštěný, je multiinstrumentálně zdatný a ve svých nápadech je umělecký rozsáhlý. Proto své vize z debutu přetavil k nepoznání. Pestilent Hex je v současnosti extrémním tělesem s mohutnými zvukovými hradbami atakující posluchačovu mysl. Sorceries of Sanguine & Shadow se rozlévá jako láva. Dává zapomenout na křehčí styl prvotiny. Je surověji laděným dílem, přičemž stále vykazuje silnou atmosférickou nálož plnou klavírních trylků, které bojují spolu s kytarovými, respektive strunovými nástroji za neutuchajících blast beatů.

Také M. Malignant se nechal unést brutální náloží symfonického tlaku a rozeřval své mocné hrdlo do všech stran, hloubek a výšek. Kdo zná jeho ostatní působiště, nepřekvapí ho mocný growl, se kterým se snáší do propastí možností, a naprosto v klidu ho rozeřve tak, až se třesou okenní rámy. Často své hlasivky trýzní v havraním stylu jako na debutu, krákání se ovšem tentokrát ozývá a odráží od skalních masívů.

Sedmero skladeb je protkáno přírodními zvuky, které je propojují v pevný monolit. Neúprosný tlak nastavený hned v úvodu nahrávky skladbou Sciomancy and Sortilege po neklidném klavírním intru Nocturne představí Pestilent Hex jako agresívní, neoklasickou a řádně mohutnou bandu, které není nic svaté. O brutální mix se postaral Dave Otero (Akhlys, Cattle Decapitation), tudíž si dovedete představit naléhavou a mocnou sílu Sorceries of Sanguine & Shadow. Kapela zmiňuje, že se ve svých textech noří do tajemného a éterického. To se dá v případě podobně laděné hudby čekat. Zaobírají se mýty, pověrami, sny a čarodějnictvím a to umně přetavují do temné prózy.

Abych se vrátil ke svému úvodu a zamyšlení, zda se na další desce budou Pestilent Hex opakovat, nebo ztratí vše, co zatím vybudovali. Kapela se na druhé nahrávce rozhodně neopakuje. Kdesi v pozadí jsou původní postupy a nálada k nalezení, vše je ale přetaveno v cosi mocnějšího, brutálnějšího a poslechově náročnějšího i atraktivnějšího. Návykové linie vzbuzují návyk a nevýslovnou radost, že i ve zdánlivě vyčpělé odnoži černého stylu stále vznikají skvělá díla. Tím jsem v podstatě odpověděl i na druhou část otázky. Nyní už o Pestilent Hex nemám strach. Takové vyšvihnutí se je radostí vnímat a pozorovat.