Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Petroleum - Tělobraní

PetroleumTělobraní

Bhut15.6.2026
Zdroj: Mp3 //promo od kapely
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Je to nahrávka poměrně silná, byť postrádá nějaké razantní motivy a dechberoucí aranže. Její smysl a podstata jsou, hádám, v samotném sdělení.

Smrt. Slůvko a jev, na který člověk nahlíží v různých fázích života rozdílně. Někdo dokonce smrt tají před těmi nejmladšími z nás, ačkoliv je každému jasné, že dříve nebo později k nějakému vysvětlení dojít musí. Je to nevyhnutelný proces, na který se lidstvo snaží najít klíč po celou dobu své existence. Je to záhadná brána do tmy. Někdo klidně může říct do světla. Někdo zase řekne do další fáze bytí. Těch výkladů, pouček, strašení i povzbuzení je nespočet. Stejně o tom víme každý prdlačku. Jsou to jen filozofické roviny, domněnky a snahy pokořit strach z onoho definitivního konce. Zároveň je to vděčné a nevyčerpatelné téma na hudebním poli a konkrétně v rockové a metalové muzice má prostor nebývale velký. Nové album tělesa Petroleum se tímto tematickým okruhem zabývá rovněž a my si hned povíme něco o jeho detailech.

 

Pojem Tělobraní je smyšlená složenina, která však ve své podstatě třímá hlubokou pravdu. A takto je potřeba k nové nahrávce přistoupit. Není to album plné nějakých písniček o smrti, nějakých drsných popisů ani jen zhmotněním určité atmosféry. Tady jde o přemýšlení a jakousi operetní hru, která nutí zamyslet se. Poslech není snadný, není přívětivý a je nutné jej doprovázet určitým poznáním, a hlavně jasným rozpoložením mysli.

 

Nahrávku lze rozdělit do několika rovin, které však nelze štěpit, neboť teprve dohromady fungují, spolupracují a dávají konkrétnější smysl. Je tu pochopitelně rovina hudební, rovina textová a pak rovina obecně tematická, která se tím vším prolíná a tvoří pojivo mezi instrumentální složkou a tou skutečně sdělovací. Proto bych se pokusil držet právě této tmelící složky.

 

 

Ono téma smrti je velké. Jakkoliv si s ním řada metalových kapel hraje povrchně a všedně, jako by se jednalo o denní nákup rohlíků. Její všednost a všudypřítomnost určitým způsobem hrají do karet takovému zacházení, ale určitá úcta, vážnost a uvědomění si její definitivnosti ji staví do důstojnější role. Je to záležitost, která je v různých kulturách vnímána rozdílně, a krásně o tom lze načerpat informace z tvorby projektu Death Karma. My, respektive Petroleum, se však držíme středoevropských zvyklostí. Možná někomu vyběhne v hlavě tvorba kapely Abysmal Grief a tento směr je zaručeně správný. A nutno se přiznat, že já jsem nějaké takové vyznění vlastně očekával. Je to posvátná úcta k pohřebnictví, k přechodu života do smrti a vnitřní srovnání se s takovou blíže neurčitou jistotou. Pokud tedy vnímáte formát kapely Abysmal Grief jako skutečnou oddanost tématice, pak budete mít dobře nakročeno i k pochopení Tělobraní od Petroleum.

 

Tělobraní, jak už jsem výše naznačil, je jakousi operetou. Je to prostor, kde své repliky odříkávají celkem tři entity: duše, průvodce duší do záhrobí a smrtka. Každá role má v té hudbě svůj konkrétní hlas. Duše je ostrá, všední, chmurná, zkrátka má barevnější charakter podle toho, jak byla celý život povšechně živena roztodivnými náladami a skutky. Průvodce je spíše znám pod pojmem Psychopompos a je to éterická, laskavá bytost mající za úkol náš bezpečný přechod na druhý břeh. I proto bylo zvoleno, aby jeho hlas představoval ostrý soprán, který však rovněž můžeme pamatovat z nejednoho pohřbu, kde poslední písně v průběhu rozloučení bývají zpívány takovýmto způsobem. Zbývá nám smrtka, která je chladná, bez emocí a strohá, proto jejím hlasem je pouhý ženský narativ. Byť mi jeho barva úplně neladí, respektive nezní příjemně. Ostatně, má být smrt příjemná? Tím se dostávám k vysvětlení jednotlivých zpěvů, které se tu střídají a pro člověka neznalého kontextu mohou představovat jednoduchou překážku a hranici, kterou těžko překročí. Tím chci říct, že ty zpěvy mají nějaký účel a byť mohou znít otravně a nepříjemně, má to své opodstatnění. Pokud chcete slyšet operní vokály, pusťte si Therion.

 

Líbí se mi použitá instrumentální složka, kde se ukrývá řada různých nástrojů. Pochopitelně nechybí varhany, které obecně lidem nejvíce evokují chrámovou náladu a jakousi pohřební podstatu. Máme tu ale i smyčce, nechybí dokonce židovská harfa nebo tibetská mísa a tím výčet nekončí. Výraznou roli tu hrají tympány, které dodávají skladbám na dobře míněné pompéznosti a dramatičnosti. V doprovodu klasického rockového či metalového podkresu se jedná o celek snoubící tvrdost a lehkost. Nemá však za úkol brát na sebe příliš výraznou úlohu. Nelze tedy očekávat nějaké výraznější melodie, chytlavé refrény a podobné záležitosti. Tahle nahrávka za tímto účelem, hádám, vůbec nevznikla. Její smysl a podstata jsou v samotném sdělení. Má jít o vnitřní vyrovnání se s nastoleným tématem, jakési prozření, a především zpomalení a snahu o naplnění svého života. Definitivnosti a blížící se nevyhnutelnosti smrti se ostatně bojí nejeden postarší člověk, který se pak uchyluje k různému dohánění svých pocitů. Někteří to nedělají zrovna šikovně; jmenujme třeba výrazné osoby staršího věku, jako jsou Trump, Babiš nebo Putin, kteří se rozhodli svou nabytou moudrost stáří ztvrdit absolutním čůráctvím. Tím politickou diskusi opouštím.

 

 

Osobně je mi toto téma v posledních dnech nějak nebezpečně blízké. Někdo by to klidně mohl pojmenovat jako krizi středního věku. Čím dál častěji přemítám o tom, jaké to bude, až najednou nebude lautr nic. Tma, ticho, nic. Jasně, potkalo to nespočet lidí přede mnou, nelze se tomu vyhnout, ale jak si vyrovnat vnitřní strach? Nutno podotknout, že tyto myšlenky hlodají mou hlavu zejména od té doby, co jsem se stal otcem, a s každou přidanou svíčkou na narozeninovém dortu mých dcer si uvědomuji, že se povaha svíček a smysl jejich zažehnutí jednou otočí. Možná je tento odstavec zbytečný a příliš osobní, ale chtěl jsem jím demonstrovat postup uvažování a určitý přístup k této nahrávce.

 

Textová složka nahrávky, o kterou se perfektně postaral Tom F. Hanzl, pojednává zejména o dnes již běžném a naprosto převládajícím uložení nebožtíka – o pohřbu žehem. Nejdrsnější a nejzajímavější skladbou se tak stává Rozmluva v šeru poledním, kde na pozadí rozhovoru slyšíme autentické zvuky kremační pece. Pokud vás mrazilo z Necrocockových Praktik pohřebních ústavů, tady máte další vrstvu. Pak najednou vše do sebe zapadne. Urna na obalu, CD či LP etiketa, která jest pohledem na její obsah, a celková grafika obsahující žilnatý mramor. Zkrátka vypůjčené tělo pro pozemský život je nutné vrátit, proto Tělobraní.

 

Jak to celé uzavřít? Hlavu vzhůru. Věřím, že jsou mezi námi ti, kteří jsou se smrtí vyrovnaní, chápou její neodkladnost a nepotřebují kvůli tomu vytvářet toxické aroma své osoby. Někdo si takové myšlenky prostě nenechá dolehnout na tělo a jen ví, že to jednou přijde, a nechce si tím zbytečně zaplňovat prostor v hlavě. A někdo stále hledá útěchu. Tady a teď máte k dispozici poslech něčeho neotřelého, tématicky velmi intenzivního a hlubokého. Je to nahrávka poměrně silná, byť postrádá nějaké razantní motivy a dechberoucí aranže. Já ji i tak vnímám jako poměrně pozitivní a zdařilé dílo. Minimálně jako dílo dosti neotřelé a nevšední. Záleží jen na konkrétním přístupu každého z nás. A tak je to se vším.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky