Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou se čas od času přistihnu, že přemýšlím o tom, jak se rád vracím do známých přístavů, a že už jen občas zabrouzdám do neznámých vod. O tom jsem ostatně mluvil onehdy v jedné recenzi. Přemýšlím rovněž, zda je to dáno věkem, (ne)rozumem nebo také absencí zajímavějších interpretů z této strany uměleckého spektra. Tedy takových, kteří vybočují z řady, nerochní se v nostalgii a v zajetých pořádcích. I ty dříve převelice revoluční velice často zkoumají vlastní kořeny, nebo kořeny hudby jako takové… Když se mi do rukou dostalo promo absolutně neznámé francouzské dvojice PeurBleue, zarazilo mě, že se nemám čeho chytit a už vůbec netuším, co si myslet… Pozornost byla probuzena…

La Cigüe je prvotinou PeurBleue a vydalo nám ho tuze známé vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions. V promo materiálu i různě po internetu nacházím spíše sporadické info o tom, jak PeurBleue hrají atmosférický black metal, strašidelný black metal atd. Raději jsem si dílo pustil a naznal, že s metalem to nebude zas tak horké, ale atmosférický i strašidelný počin je vlastně dost. Byť na první dobrou není člověk schopen zaznamenat nic jiného, než děsivé zvuky, skřeky, šeptání, pískání… No paráda! To je cosi!

Našel jsem si rozhovor s kapelou, za kterou mluvil její výhradní songwriter JCEX a překvapeně zíral, jak to má on i jeho kumpán, nositel hlasu Sakrifiss srovnané. Ač oba milovníci starého blacku, nezůstávají na místě a snaží se hledat vlastní místo. Hmatatelné deprese jsou všudypřítomné. JCEX hovoří o tom, jak v jejich ranku existují dva typy umělců, jedinci nořící se do vlastních vizí, svého neklidu a strachu, nebo pozorovatelé schopní reflektovat temnotu kolem sebe. Jedni i druzí jdou podle něj dle vlastních invencí do hloubky. Tudíž se obě skupiny dobírají obdobného výsledku, tedy řádné temnoty, jen postup je odlišný. Což je samozřejmé, pomyslíme-li na styl. Každé straší jiný bubák.

La Cigüe je zmutovaný black, soundtrack k emočnímu strachu a bolesti. Album má deset normálně dlouhých skladeb postrádající však klasickou stavbu. Refrénů ani slok se vlastně nedočkáme. Kdo by je také hledal. Plíživé tempo, nejasnost a neklid vládne nahrávce. Nezdá se to, ale po prvním rozkoukání slyšíte kytary, sem tam bicí i havraní krákání. Ale hlavně syntetiku, dusot a městský šrumec. Občas jste na náměstí, občas v kanále a slyšíte hukot nad sebou i pod sebou. La Cigüe dle překladače znamená Conium maculatum neboli Bolehlav plamatý, což je prudce jedovatá rostlina, která se používala k popravám. Tedy velice příhodný název pro první album nevšední kapely. Obdivovat můžeme i nádherné zpracování digipaku v městském stylu fotografií - staré domy, sochy, kolo, sebevrahy… Na zadní straně obalu mě šokuje klasický INRI, kterého bych v této sešlosti nečekal, a předek zdobí klasicky stylově nečitelné logo kapely.

Asi se shodneme, že podobné nahrávky nelze s čistým svědomím hodnotit běžným způsobem. Na hráčské a pěvecké výkony PeurBleue nesází. Pro srovnání mě napadly spolky typu Spektr nebo An Axis of Perdition a jejich Urfe. Srovnání s veličinami PeurBleue v klidu ustojí. Samozřejmě mi je jasné, kdo že je šéf a kdo učeň, ale La Cigüe ostudu kapele ani posluchači věru neudělá. Jste-li tedy příznivci neklidu, úniků z reality, nebojíte se sebevražedných tendencí, v pohodě po soundtracku zla a strachu La Cigüe sáhněte. Naopak, milovníci normálního metalu nechť se nahrávce obloukem vyhnou. Nic pro vás!