Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
pg.lost - Versus

pg.lostVersus

Ruadek5.1.2017
Zdroj: mp3 / promo od Pelagic Records
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro / notebook + Genius SW-HF 2.1 1205
VERDIKT: Post-rocková jízda ze severu od kapely, která znovu dokazuje svou výjimečnost. Neohromí ani nepovalí svou silou na zem, pouze nabídne slušnou porci muziky, která umí růst.

Švédové PG.LOST jsou dalšími zástupci z početné řady post-rockových, striktně instrumentálně hrajících band. A jsou zároveň dodnes bráni jako jeden z vrcholů ledovce, který se tyčí nad přehršel ostatních, kterým to jde, ale opisují, jak mohou. Nevýhodou post-rocku je paradoxně jeho největší devíza – jednoduché stavění na jednom či dvou silných motivech, které se rozvinou a explodují, případně implodují samy do sebe. Post-rock je jako kometa s dlouhým ocasem, který zanechává dlouhou ozvěnu vybrnkaného motivu. Styl, který je stejně jako industriál založený na kontrastech hluku a ticha. Styl, kde lze vymyslet mnoho z ničeho a vykřesat monolit, jaký se paradoxně nedá i v natolik jednoduchém stylu napodobit.

 

 

Nad post-rockem - stylem, kterému se intenzivně věnuji již dlouhá léta - bych mohl rozmýšlet ještě dlouho. Nad všemi jeho odstíny a fúzemi, se kterými je experimentováno a o hranicích, které ještě dokáží převážně mladé kapely posouvat. PG.LOST už ve svých počátcích dokázali vykřesat ze svých improvizací neskutečně mnoho. Švédská sopka, která intenzivně řvala ve svých explozích a zároveň se kolébala v něžných vyhrávkách a klenutých linkách. Však tohle je základ post-rocku. Ale můžete jej namíchat tisíckrát jinak. PG.LOST dostali lidi do kolen především počinem It's Not Me, It's You!, začínajícím klenutým nášlehem na jedenáct minut, kde se odehraje naprosto všechno. Ta kapela byla už tenkrát sehraná poslepu, což je při ryze instrumentální muzice zásadní věc. Postrádáte zpěvný jazyk, vytvoříte jej dostatečně silnými motivy kytary, znásobíte důrazem na blány a odspodu nakopnete dunivou basou. Tak jako třeba Russian Circles. Anebo právě PG-LOST. Tihle pánové mají kolem sebe podobné stylotvůrce jako Pelican a tuny dalších, kteří jsou syroví a dostatečně melancholičtí – a přesto je od sebe rozeznáte ihned. Post-rockové bandy tvoří především rukopis zefektované kytary, cit pro každou strunu, míra doznění akordu, zvuk, jakým se obklopí.

 

Versus je proti předchůdci z roku 2012 důraznější a především jinak stavěný. Skladby mají jiný vnitřní řád. Sami PG.LOST se v rozhovoru pro chengdu-expat.com přiznali, že tohle je první deska v řadě, která nebyla skládána stylem 100% improvizací a rozvíjení několika motivů. Tedy, že desku skutečně jako kapela poctivě napsali a zkomponovali. Tedy opak “ah this is cool, we do this and this...” ale “I have this guitar part here and could this work for your track...“. Ta změna je znát. Skladby plynou a motivy se vrací, všechno má jasnější řád. Současně je důležité sdělit, že kapela není typem post-rockové formace rozvíjející vždy motiv do postupně zvyšované intenzity – kapela to buď drhne od začátku a postupně mění motiv v jiný nebo exploduje po vykreslení ústředního motivu. Což má cílený efekt zesíleného prožitku, který tady opět funguje na 100 %.

 

Versus je silnější a hrubější než Key, což bylo album plné vzletných jemných motivů, ačkoli zezdola nakopnutých mnohdy docela hutnou špínou ze severu. PG.LOST se zároveň nebojí znít jako elektronický rock, zvuk umí nadopovat strojovou vazelínou a otřískanou kytaru přelakovat do designově oblých lesklých tvarů. Ale jenom na chvilku, PG.LOST nechtějí vyznít jinak, nechtějí ztratit důraz a mohutnost, která je definuje. A experimentují, nejvíce asi v kytarových elektech vesmírného charakteru v poslední A Final Vision.

 

PG.LOST napsali a zrežírovali výbornou desku. Současnou, opatřenou dostatečnou kinetickou energií. Dokáží hrát post-rock po svém, rozeznatelně, patřičně zajímavě. S kritikou jejich počínání je to složité – mají definované mantinely žánru, za které nechtějí jít, protože by ztratili svou podstatu. Kapela sice vlastně rozvíjí stále sobě podobné motivy a mohutně vrství kompozice, to samé ale dělala kdysi také a tak může být těžké tohle pochopit jako vývoj kupředu. Ale ten tam je. Posluchač znalý stylu to tam najde, ostatní mohou přeladit na jiný příběh.

 

PG.LOST dokázali složit odlišné kompozice, dokázali se odlišit od předchozích desek a jasně dát najevo, že jsou zase zpět. Za to mnohaleté čekání to rozhodně stálo a ve stáji Pelagic Records opětovně dokázali, že mají pod sebou výjimečné spolky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky