Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Philip H. Anselmo & The Illegals - Walk Through Exits Only

Philip H. Anselmo & The IllegalsWalk Through Exits Only

David1.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jako osobní terapie a prostředek ventilace negativních pocitů poslouží ilegálové Philovi myslím velmi dobře. Hodnota přínosu jakýmkoliv dalším osobám je však přinejmenším diskutabilní.

Phil Anselmo chytil další slinu. První EP dnes již domovských Down je venku necelý rok, druhé prakticky na spadnutí a po nazlobeném splitku s Warbeast servíruje v doprovodu svých ilegálů první plnohodnotný sólový počin jdoucí zcela logicky ve šlépějích nástřelného desetipalce.

 

OK, dobrá zpráva. Konečně pořádná dávka Philova nasraného, rozběsněného já, které na deskách jižanské supergroup zůstává přeci jen poněkud upozaděno. Nakonec dobře mířená rána mezi oči nemusí po letech půstu vůbec uškodit. Placka "Walk Through Exits Only" by tedy podle veškerých teoretických předpokladů měla s prstem v nose nakopat zadky a s pobaveným výrazem nadřazenosti vytřít podlahu se všemi remcaly a pomlouvači, kteří už nějaký ten pátek kolovrátkovitě mumlají cosi o pozvolné ztrátě invence.

 

Phil Anselmo 2013

 

Teorie pěkná, což o to, ovšem praktické provedení v jistých aspektech za statusem superdíla jemně řečeno pokulhává. Tedy ehm… vlastně ve všech. Nemá cenu si nic nalhávat. Z celé hrací plochy něco málo přes 40 minut stojí za zmínku maximálně chabá čtvrtina – vcelku povedené reminiscence na nezapomenutelné sólování zesnulého Dimeho sem tam narušující všeobjímající jednotvárnost a závěrečný song "Irrelevant Walls and Computer Screens", tedy alespoň do okamžiku, než sám sebe odsoudí k bezradnému, nekonečnému bloudění po setmělých, prázdných chodbách psychiatrické léčebny. Zbytek materiálu bohužel zoufale postrádá jakýkoliv náznak kvality hodné jména Phil Anselmo. Jasně, je to masáž, drsná a rádoby nelítostná, ale kam se poděla všechna ta energie? "Walk Through Exits Only" je jako soused, co v neděli ráno nastartuje cirkulárku. Chvíli nadáváte, čekáte, kdy ho to přejde a pak si jednoduše zavřete okno. Půl hodiny monotónního, těžkopádně se brodícího, urputného metalu, který by s přehledem zvládla vyprodukovat i podprůměrná zábavovka okresního formátu. Navíc ve zvukovém kabátu hrdě aspirujícím na největší průser minimálně tohoto roku. Přebuzený, zahulený, roztříštěný paskvil ve vypjatých pasážích praskající jak podrápaná deska. Pěkně děkuji, radši půjdu pomoct sousedovi.

 

Důstojný záskok za Superjoint Ritual se tedy nekoná. Jako osobní terapie a prostředek ventilace negativních pocitů poslouží ilegálové Philovi myslím velmi dobře. Hodnota přínosu jakýmkoliv dalším osobám je však přinejmenším diskutabilní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 1.10.13 13:10odpovědět

Taky souhlas, to je furt randálu a kde nic tu nic. Dobrá fotka v té recce, Phil to taky ví, hehe

-krusty- / 1.10.13 12:37odpovědět

Naprostý souhlas s recenzí.......takové nějaké....nijaké :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky