Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Philip Selway - Weatherhouse

Philip SelwayWeatherhouse

Symptom27.10.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / mobil / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Přátelé atmosférické hudby malých forem slyšte, Philip Selway je zde. Sic jsem jeho novince nepropadl na první ani jiný poslech, není proč lámat hůl.

Oceňovaný anglický bubeník slavných Radiohead mě svého času zaskočil debutem Familial. V té době jsem netušil, že byl serverem Gigwize jmenován jako 26. nejlepší bubeník všech dob, natožpak že je zručný skladatel, kytarista a zpěvák s příjemným hlasem. Sólový materiál nedosahoval síly a vrstevnatosti domovské kapely, ale snoubil v sobě její typickou zádumčivost a fortel, takže výsledek měl potenciál oslovit mnohé. Následník Weatherhouse svého autora nezapře, Selway jako vyšitý, aktuálně však bez prvku chytlavosti.

 

Philip Selway možná vyplodil poněkud těžkopádnější desku, desku hůře stravitelnou, přesto ambiciózní, desku, která není žádné nedochůdče a kolísá hlavně v duelu album vs. posluchač. Snad by se v tom vývoji dala vidět malá paralela s postupem od OK Computer ke Kid A, kdy Radiohead, stejně jako nyní sám Selway, rozbili imaginární vzdušné zámky a představili fanouškům své nekonvenční já.

 

 

Desítka skladeb je vcelku hlubokou sondou do všemožných zákoutí uspávací hudby. Jeden by čekal, že na sólovém albu studovaného bubeníka budou právě bubny výkladní skříní, jenže ono ne. Delší půlhodinka je spíše přehlídkou všemožných drobností a fines. Kterak udělat hudbu vyspělou demonstruje pětka Ghosts a maně připomíná onu delikátní křehkost, kterou jsem na prvotině oceňoval. Podobně tak v případě Don’t Go Now. Bez pochybností zazní rocková It Will End In Tears a v poslední Turning It Inside Out se můžeme bavit o možných záchvěvech zvukomalby typické pro Sigur Rós. Nebýt (mně) nepříjemného zvuku marimb, šlo by ze Drawn To The Light – jinými aranžemi – a Waiting For A Sign – při větší skladatelské invenci – vykřesat mnohem zdařilejší závěr.

 

Weatherhouse je mi blízký svou atmosférou, ale vzato kolem a kolem je třeba si přiznat, že s dalšími poslechy nepřichází kýžené spříznění, ale nové proposlouchávání se do bodu, kdy se v plynoucí hudbě začnu cítit jakž takž příjemně. Nezbývá než dodat, že jsem desce na kloub nepřišel a neříkám tím, že si Philip Selway nadrobil. Stržen proudem tvůrčího nasazení nahrál album, které mi tak úplně nesedí, toť vše.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky