Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phonothek - Styx

PhonothekStyx

Victimer29.7.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Třetí album Phonothek strávené na loďce Charonově s jemně najazzlým pozadím a spoustou temné atmosféry.

Bájná řeka Styx má v řecké mytologii své speciální místo. Její proudy obeplouvají říši mrtvých a převozník Charon po ní na své pramici převáží zemřelé do podsvětí. Symbolizuje odchod na onen svět, zvláštní cestu, kterou člověk po své smrti musí podstoupit. Pokud ovšem nezapomene na minci pro převozníka. Phonothek (už jen George a hosté) dal jméno Styx své třetí desce a ta tak následuje alba Lost In Fog a Red Moon. O prvním jsme si na našich stránkách vyprávěli v duchu nové a netradiční dark ambientní formace z Gruzie, která před sebou může mít slibnou budoucnost. Další alba to jenom potvrzují, byť se může zdát, že to prvotní nadšení vyprchalo. Není to ale úplně pravda, obě jsou velmi svojská a vyprchala snad jen ta původně disharmonická tvář kapely. Ta se dnes víc soustředí na temnou strukturu ambientu a nadále jej osobitě probarvuje.


Novinka Phonothek může sloužit jako takové malé procvičení ve starořecké mytologii. V názvech skladeb se objevují jména jako Hádes, Lethe nebo Phlegothon a to je ta nejvhodnější chvíle si připomenout, co každé představuje. Jako že asfodel je květina podsvětí rostoucí v Hádu a její louky lemují cestu po řece. Vnímat, že bohem podsvětí je Hádes a Phlegothon je další řekou stejného místa a měla by vypadat jako proud ohně. Zajímavější ovšem je, jak se podařilo uchopit koncept po hudební stránce.

 


Styx je velmi atmosférické album, které postupně mění svou tvář z něčeho nádherného, kdy je člověk v jakési euforii, přes první pocity neklidu, až po chvilky velmi skličující. Phonothek představují řeku Styx jako temné, ale zároveň vznešené místo. Už pohled na obal je na hony vzdálen strašidelným vizualizacím s nerudným a vychrtlým dědkem v čele voru. U Phonothek je vplutí do podsvětí velmi svátečním okamžikem, něčím velkým, posvátným. Vždyť se před námi otevírá celá nová říše a my objevujeme jak ji samotnou, tak celou cestu do ní vedoucí. Sledujeme břehy, potkáváme další duše mrtvých, necháváme se vtáhnout do prostředí, které je krásné a zrádné zároveň a přitom se tiše smiřujeme s neodvratným - náš život skončil.


Novinka ukazuje, jak se projekt za ta léta vyvinul. První album způsobilo na poli dark ambientu malé pozdvižení, protože v něm probudilo víc teatrálnosti, aby na Red Moon Phonothek volil spíš střídmější propojení jazzu s ambientem, což třetí deska jenom potvrzuje. Všudypřítomná trubka jen občas vystoupí ze tmy a hráč, jemuž není vidět do tváře, jenom procítí její moc smutným tónem a zase se stáhne do pozadí. Hlavní místo patří řece a říši, do které její vody plynou.


Album začíná krásnou skladbou Lethe, na kterou se nabaluje hlavní řeka Styx a nálada je stále plná atmosféry. Lethé je v řecké mytologii také řekou, její vody se do Styx vlévají. Napije-li se mrtvá duše z její vody, nadobro zapomene na svůj pozemský život. Pak postupně album mění svůj nádherný začátek v něco opravdu temného až hrůzného, v něco, z čeho jde strach, protože tahle cesta přece míří do podsvětí. Už někde ve třetí skladbě Shadow Of The Ferry se nálada začne lámat. Skladbu opustí zpěv ptáků a krásná příroda na březích, oči se zaměří na pohyb pramice, na její zvláštní vrzavý zvuk, a nakonec i na člověka, který jí řídí. Charon je bytost pohánějící vor směrem do duše mrtvých, řeka se stává děsivě klidnou vodou směřující do míst, odkud se ozývají jejich hlasy.

 


Pak se deska dostane do stavu ponuré hibernace, ovládá ji nejistota a zdánlivý (ne)klid dvou krátkých skladeb River Of Woe a Souls Wedding. Až se zdá, že je tahle uspávací metoda až moc konejšivá. Je třeba zbystřit a snažit se pochopit, co se nám Phonothek snaží napovědět. Razantněji vyzní až Iron Rain, kde již tak svízelné prostředí začne vytvářet železité zvuky, které skutečně připomínají déšť, jen bych v jeho dosahu nechtěl zůstat venku sám a nechráněný. Nezní to zrovna jako déšť smývající všechnu tíhu nahromaděnou za poslední minuty. Ta tíha na chvíli spadne až v následující Asphodel Meadows, kdy se na břehu objeví velké louky a na nich květiny. Hades je nejdramatičtější věc na desce, orchestrální, neklidná, bouřící se ... a závěrečná plavba po Phlegothon je naopak tichá, i když možná žáru plamenů odevzdaná duše trpí.


Tento způsob zpracování silného konceptu je mi po chuti. Phonothek patří mezi soubory, které dokáží vykreslit podmanivost místa a děje opravdu názorně. Jedinec se tak skutečně může ocitnout v těsné blízkosti Charonově a sledovat měnící se prostředí na březích řeky. Vracím se do těch míst často jak jen to jde, pro tiché blázny je to balzám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky