Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tento zkázonosný materiál přicestoval z Dánska, kde se v nízkých partiích blízko mořské hladiny zrodilo velmi příjemné zlo. Deska Ashen Womb je opravdu výrazný plivanec do metalového kotle, který zahuštuje vařící se šlem death metalu. Je to flákanec hnusu do melodického mraveniště, jehož původ jsem původně tipoval někam do zámoří. Proto oceňuji, že se Dánsko zviditelnilo nahrávkou, která až tolik neladí s představou tamních forem smrti. Sama kapela Phrenelith je pro mě nový objev, od jehož mrtvé existenci jsem dosud neměl ani tucha. Přitom aktuální fošna je jejich třetí dlouhohrající a vůbec nemluvím o různých splitech a podobných záležitostech.

Když jsem se podíval na obal, tak krom hudby i díky němu jsem album tipoval na nějakou temnější formu amerického deathu, což souhlasí pouze v tom, že je to temnější death. Zeměpisně jsem byl vedle jak ta jedle. Phrenelith si libují v hutném, technicky zaměreném death metalu, který může na první poslech připomenout české Heaving Earth, ale postupně se ukáže, že Phrenelith nejsou až tak složití. Hrubý zvuk, který dává kytarám podobu rezavého struhadla, sluší krátkým, brutálním motivům, které na sebe navazují do podoby uhrančivého, magického světa vrčení a broušení. Melodie jsou takové, jaké v tomto odvětví mají být - strohé, nelahodné, ale současně vzrušující.

V lehce podladěném duchu sledujeme pasáže drsných riffů, které pravidelně doplňují chmurně melodické nápady postavené na zdvojených linkách, kvílivém trýznění a krátkých sólech. Většina melodií sytících Ashen Womb má skomírající tendenci. Vnímáme podvědomý pohyb odshora dolů, od bytí k zániku. Slovo zhoubný tady dostává nový potenciál a nahraný materiál mu vzdává čest. Ať se hudba neurvale dere vpřed nebo se líně převaluje, stále je cítit inklinace k odumírání. Snad i proto album není z rodu zběsilých, nekompromisních nakládaček, ale s rytmem nakládá uvážlivě. Nabízí hlubší pohledy do svých útrob a vybízí k podrobné inspekci. Tempo se drží hlavně středních hodnot, ale není výjimkou, že se rafička vychýlí buď na jednu nebo druhou stranu. Občas se zdá, že rytmus hledá pevnou oporu pro svůj krok a ne vždy to vyjde přesně do taktu.

V deathmetalovém festivalu Ashen Womb, který by klidně mohl valit ve stejném rozpoložení a posluchač by se nenudil, se nachází  dvě instrumentálky. Jedna album otvírá a je vcelku pochopitelným intrem, zato druhá z nich nemá jasný tvar ani funkci. Je to podivná mezihra otevírající poslední třetinu alba, ve které to vzdáleně bublá. Spolu s nejistotou cítíme, že zlo je dočasně drženo na uzdě, že jde o oddechový čas. Celkem překvapivě to nezní špatně a Sphageion (odporná věc, viz obrázek) lehce obhajuje své právo na existenci. I kdyby měla jen šroubovat zvědavost na následující nátěr Chrysopoeia. Poslední zmínku věnuji ojedinělé majestátnosti, která z drtivého bahnotoku nahodile vyvře. Slyšet je ve skladbě A Husk Wrung Dry, která se proviní lehkým, atmosférickým hříchem. Je to zvuková vzácnost, ale sotva máme čas se pokochat, valící se proud riffů nás žene dál do hájemství těžkých témat existence.

Poslechy přibývají, nenudím se. Potvrdilo se mi, že hrabat se v temnotě Phrenelith je zábava a Ashen Womb vám do ní ochotně posvítí. V rámci death metalu jde o příjemně nápadité a současně nepřekombinované album, které výrazně upozornilo na dánské podzemí.