Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pigsty - Pignation

PigstyPignation

Victimer27.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Téměř dokonalá vesmírná mise ve jménu astrálního death metalu. Moderní prasečí majestát.

Dvouhlavé prasečí komando Otyn - Topi je po pěti letech od posledního zářezu Pig Blood zpět ve hře. V roce 2020 předvedli, jak ruku v ruce s moderním a symfo vložkami protkaným matrošem aktuálně hustí svůj death / grind. Kdo rád prasečí ryk, tomu naběhla žíla na čele, ohanbí a nejspíš i spadla čelist. Pigsty to na krvavém albu namlátili báječně. A dnes jsou znovu mezi námi s novým, jen lehce půlhodinu přesahujícím náhulem. Technickým a atmosférickým prasečím zahustěním vesmíru.


Pignation (na obalu Pignations) vládne v astrálu. Žehná nám moderním, prostorovým death metalem, ve kterém pořád dříme zběsilost, ale novinka je rozhodně vyrovnanějším a vyspělejším albem. Pig Blood byla šílenější a taky přeplácanější deska ve smyslu aranží. Dnes Pigsty vsadili na hrubou, nekonečnem se valící hmotu. Žádný bizár, ale maximální současnost a stylová dominance. Naopak na minimum jsou potlačeny jak zmíněné symfo prvky, tak různé další vsuvky. Pignation má svou stabilitu a produkční jistotu. Hutně výpravnou a atraktivní hrdost. Pokud byla huba dokořán u Pig Blood, u novinky jsou dokořán i jiné tělesné otvory. Na mysl se dostanou další kapely zabývající se vesmírnou tématikou. Co třeba Voivod...? Já tam ten jejich odkaz slyším. Bezpochyby i takto lze novou prasečí misi vnímat, protože ta vesmírná psychedelie jde i z jejich strun, úderů a hrdelních kreací.

 


Na podrobnější informace poměrně strohé dílo mluví hudbou. Více slov není třeba dohledávat, jen pustit play a nechat se vystřelit mimo zemskou přitažlivost. Pignation je atmosférický a moderními riffy nahuštěný válec. Osm případů, jak z epizod udělat vesmírné hymny. Aktuální Pigsty jsou tak aktuální a vycizelovaní, že nezbývá než ty otevřené klapačky zavřít a mlčky přihlížet nové prostorové devastaci. Moc superlativ? Možná spíš málo, slova dochází. Tento materiál je prostě síla a směrovka dalším, kteří mají choutky, ale zatím nemají ty správně naběhlé prasečí pyje. Hledáte grindové vyhlazováky? O těch novinka moc není. Je to deathmetalová moderna a psychedelie, chlípně nadimenzovaná devastace. Chytrá a vybroušená. Strojovější než kdy jindy. A ze strojovny káže vepřový King of the Universe přehazujíc si planety jako míčky.


Jestli se to v dnešním světě hemží tzv. velikány, co nemají nic jiného na práci než přeměřovat svoje lulíky eskalacemi a válkami, je vážně lepší si odskočit o patro výš do astrálu. Probudit v sobě víc představivosti a skrz ni vládnout. Pokud si Pigsty chtěli podmanit vesmír, tak si ho podmanili. Jejich ztopořený prasečí velikán epicky stojí v prostoru mezi planetami, bere si co potřebuje a strká do kapsy množství protřelejších a známějších kapel. Jižní Morava je momentálně místem, odkud se startuje směr nekonečno. Posílám pozdravy dolů i nahoru, novou prasečí prací jsou plně poškozen. Pignation úřaduje, Pignation devastuje. Půlhodinová smršť a jeden z nejlepších deathů za poslední dobu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky