Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Planks - Perished Bodies

PlanksPerished Bodies

Jirka D.30.9.2015
Zdroj: CD ve 4-panelovém digipaku (# GOLDEN 033) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Perished Bodies je tečka za osmiletým fungování Planks, která potěší všechny příznivce post metalové muziky a snad i pozve k exkurzi do jejich historie. RIP Planks!

Když jsem před zhruba 2,5 lety psal pár slov o předchozím albu Planks, vůbec mě nenapadlo, že mi deska následná přistane ve schránce (asi nějaká provokace) a že to kapela tak brzo zabalí. Pod tehdy udělenými šedesáti procenty si lze představit instrumentálně zručnou a skladatelsky schopnou kapelu, a rovněž slušně zvládnutou nahrávku, která může zaujmout, ale stejně tak nemusí vůbec nic. Pokud jde totiž o Planks a o jejich žánr, tedy něco jako post metal, platí všechny standardní poučky a řeči, kterých jste všude četli a slyšeli určitě hodně. Pravda je taková, že k „Funeral Mouth“ jsem se následně nevracel, ale stejně tak je pravda, že snad kromě FDK budete u nás kapelu alespoň takové úrovně hledat marně. To jen tak pro pořádek.

 

Aktuální album „Perished Bodies“ je čtvrtá a zároveň poslední dlouhohrající nahrávka Planks, kteří ukončili svou činnost již v prosinci 2014 během nahrávacího procesu, ale kteří se rozhodli složený materiál nezahodit a dotáhnout jej na regulérní desku; byť ve fázi post mortem. K tomu jim dopomohlo německé nezávislé vydavatelství Golden Antenna Records (trojlístek vinyl / CD / digital), u kterého se vyplatí sem tam zapátrat a něco vyzkoušet (Rosetta či Maserati). Takže?

 

 

Takže - „Perished Bodies“ v ničem nepřekvapuje a pokud jde o posuny či nějaké změny oproti minulosti, ty velké a zásadní neslyším žádné. Na ty malé a drobné nejsem takový znalec jejich tvorby, abych mohl posuzovat. Planks umí skládat a nemají problém udržet skladbu kolem pěti minut stále přitažlivou a zajímavou. O nudě nemůže být řeč. Planks si stejně tak umí hrát s atmosférou a emocemi, a to navzdory faktu, že většinu času hrnou vpřed celkem hutně, nekompromisně a k odlehčení se uchylují jen velmi zřídka. Děje se tak spíše v celých skladbách, například ve čtvrté She Is Alone s výborným hlasem hostující Leonie Marie Löllmann, či v poslední, čistě instrumentální melancholii The Sacrifist, Pt. II, která je takovým symbolickým rozloučením s kapelou jako takovou.

 

Asi proto nijak nepřekvapí konstatování, že zvuk desky táhnou zefektované kytary, občas mimochodem skutečně skvělé, že rytmika na tom trochu tratí (snad kromě bubnů, jak jinak) a že neslabším článkem řetězu je vokál a nafrázování textů do hudby - typicky v Only Now. Vokalista a tahoun souboru Ralph Schmidt nepatří do kategorie charismatických pěvců, ale k celkem běžným, i když pořád slušným křiklounům, kteří ani neurazí, ani nenadchnou. Problém to rozhodně není, problém jsou pouze čisté zpěvy (Nothing Will Ever Change, Bliss In All Sorrows Found, Sadness In Our Ignorance), kterých ale naštěstí není mnoho a navíc jsou v mixu poměrně utopené ... jakoby si toho kapela byla vědoma. Jde o tradiční dobrou myšlenku s mizerným provedením a současně o tradiční nemoc mnoha kapel z tohoto žánru.

 

Planks digipak

 

Pokud z recenze tak nějak necítíte mnoho nadšení, vnímáte dobře. Rozhodně nezpochybňuju, že „Perished Bodies“ je velmi dobrá a svým způsobem profesionálně odvedená deska, ale stejně tak je to i deska žánrová a bohužel dost předvídatelná. Chytnou se nejspíš jen fanoušci žánru.

 

There is nothing here for me.

There is nothing left to feel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky