Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Playgrounded - The Death of Death

PlaygroundedThe Death of Death

Jirka D.1.4.2022
Zdroj: PCM (16 bit, 44.1 kHz) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Třetí deska Playgrounded díru do světa neudělá, byť svoje silné momenty beze sporu má.

Kapelu Playgrounded jsem zatím neregistroval, ačkoliv funguje už od roku 2007 a jejich aktuální deska ukrutného smrtícího názvu The Death of Death je jejich třetí v pořadí. Pokud v sobě máte kousek matematika, tak jste hned z první věty vyvodili prostý fakt, že tahle formace nejsou žádní velcí dříči a letopočty jejich řadovek 2012, 2017 a aktuálně 2022 to jasně dokládají. Jinak Playgrounded jsou Řekové, podle všeho aktuálně usazení v Holandsku (nijak jsem neověřoval) a k jejich novému albu jsem se dostal jenom proto, že vyšlo na Pelagic Records, slibuje prog-rockový/metalový obsah a má žánrově ucházející obal.

 

Všem úvahám o obsahu nicméně předchází rána palicí do hlavy v podobě prvních vteřin úvodní skladby The Swan, která sice jasně ukazuje, že Playgrounded mají rádi podladěné kytary, ale taky hodně přehulený zvuk. Ten je z mého pohledu natolik špatný, že mi to nedalo a začal jsem pátrat, kde vznikl. Nahrávalo se v Řecku (takže to možná s tím Holandskem nebude tak horké) v MD Recording Studios a možná právě tam pramení můj pocit, že na progový žánr ten zvuk celkově není nic moc. Působí lacině, trochu amatérsky, hodně hrubiánsky, chybí mu přesnost, čistota, čitelnost. Míchal poměrně vyhlášený C. A. Cederberg (Leprous, Anathema,...) a masteroval George Tanderø, opět poměrně známé jméno. Výsledek žádná hitparáda. Kromě ne úplně optimálního náběru nedopadl především mastering, kde se nešetřilo na výkonu kompresorů a finální produkt bych připodobnil k ráně palicí do hlavy.

 

Playgrounded band

 

A je to docela škoda, protože si umím představit, že při slušnějším technickém zázemí a s citlivějším přístupem by se z téhle desky dalo něco vykřesat. Hudebně není špatná a její limity stojí a padají pouze s tím, že Playgrounded docela marně hledají vlastní ksicht a hodně, opravdu hodně se poohlížejí jinde. V jejich případě bych byl opatrný s používáním přívlastku progresivní, protože to, že na mnoha místech napodobují prog-rockové / prog-metalové kapely, ještě z jejich muziky prog nedělá. Je to spíš muzika na pomezí rocku a metalu v rádoby moderním hávu, se silným vlivem elektroniky, nasekanými kytarovými riffy s nádechem hry Adama Jonese (Tool) a s nápaditostí pouze v režimu s. r. o.

 

Kdo je k mání? Za mě jsou slyšet velké vlivy starších Leprous, místy The Ocean, zmínění Tool, ale spíš jejich odlehčenější varianta A Perfect Circle. Z mého pohledu deska nenabízí žádnou přidanou hodnotu vlastní myšlenky, která by se vymykala z rámce žánrových standardů. Nenabízí žádné dechberoucí hráčské výkony (spíš naopak) a pokud něco zaujme, tak pouze hra na klávesové nástroje a práce s elektronikou, která je na mnoha místech vyloženě otravná (zkuste úvod Rituals nahlas do sluchátek). Částečně je to dáno jejím vytažením v mixu, částečně ale taky tím, že některé kroucení s knoflíkama jde už přes míru snesitelnosti.

 

Skladby jako takové jsou poslouchatelné celkem v pohodě, plynou jak v klidných, pomalu tekoucích vodách, tak v peřejích kytarových vášní. Umí dávkovat emoce, umí je dávkovat ve správném pořadí a v přiměřené intenzitě, takže působí uvěřitelně a přirozeně. Když to nepřeháním s volume, ztiším desku do takového nevtíravého pozadí, dokážu ji poslouchat bez jakékoliv alergické reakce a místy si ji dokážu docela užít (postupné stupňování skladby Rituals je moc fajn). Tím to ale také končí. Představa, že s ní budu trávit společné chvíle v poslechovce cíleným a soustředěným poslechem, a že si ten čas bez výhrad užiju, taková představa mi úplně nesedí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky