Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už jen samotný fakt, že nějaká česká kapela sebere svých pár švestek, vytáhne kotvy a vyrazí s písní na rtech směr Miroslavova země hledat ten správný feeling, který doma prostě nikdo nikdy ani za kus zlatého telecího nevykouzlí, si jistě zaslouží pozornost. Tedy… alespoň na tom našem malém českém rybníčku tomu tak vždy bylo, je a myslím, že ještě dlouho bude. Samozřejmě nejde o nic špatného, vedle celkem fajn proma, se kterým už se dá setsakra dobře pracovat, ti šťastnější občas z podobné spolupráce vydolují nejenom hezký mediální obraz a obdiv postpubertálních ječících koťátek, ale i skutečně hmatatelný přínos pro hudbu jich samotných, tedy takové ideální spojení příjemného s užitečným… což vlastně nová placka A Forest Affair splňuje prakticky do puntíku. Producent Jonathan Burnside není žádné ořezávátko a jeho rukopis se na novém albu projevil vskutku citelně. Please The Trees znějí nejspíš přesně tak, jak si vždy přáli znít. S lehkou příměsí rozervané garážovosti, přesto světově a stravitelně pro široké publikum.

Takže přínos? Jak se to vezme… pominu-li fakt, že zvuková dynamika povětšinou skomírá kdesi v klidném moři dnešního průměru, vše ostatní, alespoň co se práce Jonathana Burnsidea týče, funguje na výbornou. O poznání horší je to už s kvalitou samotných songů, které pánové nakonec na A Forest Affair našťouchali. Po vcelku slibném začátku v podobě nenuceně gradující, zasněné Getting Ready a skočném očním otvíráku Hell On Earth sice vše vypadá na nejlepší cestě zalité sluncem, lemované úspěchy a zaslouženým potleskem. Bohužel, s postupující časomírou to už taková sláva není. Povedené kytarové sólo v She Made Love To The Moon jako vystřižené z In Utero si ještě zaslouží uznalé zamručení, stejně tak jednoduchá, houpavá Nobody No One s vypětím všech sil dokáže na chvilinku probudit mé ospalé, odumírající mozkové buňky, tedy alespoň do té doby, než je sama začne úspěšně požírat nekonečným, otravným omíláním svého ústředního motivu.

Zbylý materiál se však svou kvalitou řadí maximálně někam mezi deset nejlepších songů zákaznické linky ČEZu. Václav Havelka sice čas od času zvládá rozčísnout mlhavý opar neurčitosti a bezpohlavnosti procítěnou a emocemi napěchovanou vokální linkou, trochu počeštělou výslovností, pravda, ale čert to vem. Kytara sem tam vykouzlí pár zvukomalebných okamžiků a… toť vše. Jakýsi podivný pokus o hybrid Pink Floyd znásilněný Swans během When You Are Lost a Sleep, jehož výsledkem je pouze dvanáct minut děsivé nudy, celkový dojem rozhodně nezachrání. Album se plácá ode zdi ke zdi bez jasného cíle, potácí se, skomírá, prosí o ránu z milosti.

Jestliže bych měl hodnotit snažení Please The Trees v rámci naší malé zemičky, tolik důvodů k lamentování by do této recenze jistě neprobublalo a pokud někdo hodlá tvrdit, že album A Forest Affair patří mezi nejvýraznější hudební počiny domácí scény uplynulého roku, tak ano, v zásadě nemám problém. Jako vizitka poslouží vcelku výmluvně. Nicméně pojmy typu světová úroveň, neotřelost či originalita jsou tentokrát zcela mimo mísu.