Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
PoiL - Sus

PoiLSus

Jirka D.18.4.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# DD 027) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Pozor, umění. PoiL představují promyšlenou hudební matematiku, se kterou není snadné navázat bližší vztah.

U některých nahrávek si člověk říká, že to musel čert spískat, ale jak praví klasik (pan Bouše), čert to nespískal, spískala to paní Boušová. Kdo mi nakukal, že mám trávit čas poslechem nové desky francouzských šašků PoiL, nevím, ale při pročítání promo materiálů a tam uvedených odkazů k okcitánské polyfonii a renezančnímu kontrapunktu, jsem nabyl dojmu, že moje znalosti hudební teorie doznají zásadní porážky.

 

PoiL už se ve světě hudby pohybují nějaký ten pátek, doposud se v něm pohybovali v dost nechutných červených oblečcích, občas v dámských černých punčochách a obecně dávali dost najevo, že jsou netradiční, hudebně náročný a intelektuálně hluboký zážitek. Jak moc to mysleli vážně nebo jak moc se v tom odrážel jejich osobitý smysl pro dekadentní humor (kterému nerozumím), nedokážu posoudit, je mi to jedno, stejně jako je mi jedno, jestli jsou všichni tři muži, nebo ženy (jeden z nich vypadá jako Conchita Wurst), případně nějaké úplně jiné, v průběhu dne se proměňující pohlaví. Pro mě je v tuto chvíli rozhodující, že touto recenzí jejich nové desky Sus moje zkušenost s nimi končí. Což mi přináší silnou úlevu a možnost pokusit se pokud možno nezaujatě napsat to, co si o jejich muzice myslím.

 

PoiL band

 

Předně je třeba napsat, že nástrojově se v případě PoiL budeme bavit o souhře (nebo aspoň pokusu o ni) mezi bicími, klávesami a baskytarou, přičemž pod dojmy z úvodu Sus la peìra bychom jaksi přirozeně mohli vypustit z úst slovo chaos. Neřízený bordel, hra bez pravidel, hra na náhodu ... prostě hudební dadaismus. Zmíněná první skladba je jedna ze dvou nosných věcí z desky (obě přes deset minut) a během jejího poslechu si lze v podstatě udělat docela jasnou představu o tom, že PoiL na náhodu nehrají a že veškerý ten zmatek je pouze fasáda, pod kterou se ukrývá složitá hudební matematika, kterou někdo, než ji vypustil do éteru, musel hodně dlouho trénovat. Tím netvrdím, že se mi to líbí, ale jistá forma respektu je rozhodně na místě.

 

Výhodu při poslechu desky Sus budou mít rozhodně fanoušci jazz-rockové scény, řekněme, 70. let, ať už k ní přišli ze strany jazzových muzikantů typu Chick Corea, nebo ze strany rockové scény třeba takových Gentle Giant. Záměrně píšu pouze o „výhodě“, protože jde sice o něco jako dobrou startovní pozici vedle těch, kteří mají raději konvenční hudbu, ale rozhodně to nepostačuje k naprostému pochopení a přijetí tohoto přístupu tak odlišného od běžné produkce. PoiL jsou v tomto smyslu velcí solitéři, kteří kašlou na jakékoliv standardy a konvence a naprosto bezohledně pálí do uší ubohého posluchače jeden nevstřebatelný projektil za druhým.

 

 

Celá deska Sus se vyznačuje silnou nervozitou, kterou vyvolávají nejen neřízené a zásadní změny tempa, synkopický rytmus, ale i změny rejstříků a efektů kláves a ve výsledku celých aranží. PoiL dělají všechno proto, aby se nelíbili, a dlužno podotknout, že se jim to zhusta daří. Asi chápu, že v tom je velký díl nadsázky, ale i když jsem velký fanoušek Franka Zappy, který svého fanouška nikdy nijak nešetřil, jeho smysl pro humor mi byl blízký. Humor této kapely je jaksi mimo dosah mého chápání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr K. / 24.4.19 14:52odpovědět

Jirko, vyser se už na to, hipster z tebe prostě nebude!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky