Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poppy je zvláštní úkaz. Postupně našla své místo ve světě tvrdé hudby, aniž by se musela vzdát popového cítění nebo smyslu pro efektní gesto. Její cesta od alternativního popu k metalcoreovému výrazu nebyla jen jedním z dalších marketingových převleků, jakkoli by se podobné podezření nabízelo. S každou další deskou se totiž ukazuje, že Poppy dokáže s jednotlivými žánrovými ingrediencemi zacházet stále jistěji. Moje první setkání s její tvorbou skrze albu I Disagree (rok 2020) pramenilo zejména ze zvědavosti, která vyvěrala skrze obal a choutku, kterak zní moderní metal v rukou někoho z popové scény. Ano, tehdy jsem přistupoval k nahrávce trochu s despektem a odtažitostí, ale něco mě tam sedlo a lákalo zpátky. A tak jsem se jí začal věnovat častěji. Album Zig z roku 2023 mi sedělo zatím suverénně nejvíc, ale ani novinka Empty Hands není vlastně zas tak nějak mimo můj záběr. A protože je to deska poslední a pořád aktuální – projdeme si jí.

Vzhledem k minulosti a stále přítomné esenci popu se nabídlo nějaké prvoplánové šokování. Tentokrát se však nesází na zásadní změnu kurzu. Spíše se přitahují šrouby, přidává se na důrazu a dosavadní zvuk dostává mohutnější, místy až agresivní podobu. Kytary mají patřičnou váhu, rytmika umí zatlačit na hrudník a elektronika se stará o chladný, lehce odlidštěný povrch. Nu-metal nového věku, chce se říct. A každý, kdo se na této vlně někdy s úsměvem klouzal, by mohl zamlaskat i tentokrát. Správně pod tím vším totiž zůstává výrazná melodická složka, která drží jednotlivé skladby pohromadě a dává jim šanci dostat se posluchači pod kůži i jinak než prostřednictvím masivního ataku mohutného obecně metalového buldozeru.

Poppy zkrátka chápe, že samotná tvrdost ještě dobrou skladbu nedělá. Takže míchá zajímavý kompromis mezi popovou lehkostí (až vlezlostí) a metalovou naštvaností. Rozmanitost nápadů někdy působí, jako by se skladba snažila předvést všechno najednou, místo aby jednotlivým motivům dopřála prostor. Hutné kytarové riffy, nu-metalové základy a kontrast mezi ostrým vokálem a čistým zpěvem vytvářejí přesně ten typ napětí, na kterém Poppy staví svou současnou identitu. Vedle tvrdosti se objevuje melodická přístupnost, která by v rukou méně schopného interpreta snadno sklouzla k prvoplánovosti (kterou tady nějak necítím). Poppy ale umí zpívat, a především dokáže pracovat s dynamikou. Její hlas se nepohybuje pouze mezi čistým zpěvem a řevem, ale využívá širokou škálu poloh, které se navzájem doplňují. Nesnaží se být extrémní za každou cenu, a přesto si uchovává dostatek síly. Elektronické vrstvy, napětí v aranžmá a následný nástup mohutného refrénu ukazují, jak přirozeně lze propojit popovou melodiku s moderním metalovým základem. Tohle není kompromis mezi dvěma světy, ale jejich cílevědomé spojení. Když se rozhodne přitlačit, nezní jako popová zpěvačka, která si odskočila do metalového studia, ale jako někdo, kdo přesně ví, jakou podobu má výsledný tlak mít.

Ne všechny skladby mají stejnou sílu a některé motivy se až příliš spoléhají na ověřené postupy současného metalcoru. Základní ingredience jsou však poskládány s dostatečným citem pro dynamiku a album díky tomu nezůstává jen přehlídkou efektních produkčních triků.

Není to deska, která by od základu přepisovala pravidla hry, ani se nesnaží tvářit jako převratný experiment. Její síla spočívá v tom, že dokáže spojit moderní metalcore, industriální chlad, nu-metalové riffování a popovou melodiku do podoby, která má jasný směr a nezaměnitelný hlas. Slabinou zůstává občasná přehnaná produkční okázalost a skutečnost, že některé skladby nedokážou nabídnutý potenciál plně využít. Když se ale Poppy podaří najít rovnováhu mezi všemi svými tvářemi, je výsledek přesvědčivý a místy opravdu strhující.