Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Porcupine Tree - Coma Divine Recorded Live in Rome

Porcupine TreeComa Divine Recorded Live in Rome

-krusty-12.8.2024
Zdroj: CD/Spotify
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70 + sluchátka HAMA BTH Neckband
VERDIKT: (skoro) první oficiální živák rockových kouzelníků Porcupine Tree byl a je intenzívní, plnotučný a výživný a vždy se vyplatí jej opětovně vyslechnout! A nejenom z nostalgie.

Steven Wilson působil od poloviny devadesátek jako zjevení. Škrobený pseudo-nerd, který přišel s reinkarnací floydovského art rocku (?) a nahrával se svojí kapelou jedno výtečné album za druhým. A byl k nezastavení. A co si budeme…stále je k nezastavení. V sólové tvorbě se snaží infiltrovat i do popovějších a mainstreamovějších vod (pokud mainstreamem rozumíme třeba i takového Petera Gabriela…). A zda je v tomto konání úspěšný, to nechám na posluchačích.

 

Dnes chceme zavzpomínat na jeho Porcupine Tree v jejich prvotní fázi (dobu, kdy byli Porcupine Tree pouze názvem pro Wilsonův sólový projekt, teď nechme stát stranou). A tou bylo jejich post-floydovské období, nebo je můžeme možná také nazvat maitlandovskou érou. Kapela fungovala v sestavě Wilson, Barbieri, Edwin a Maitland, který se po zlomu tisíciletí pakoval a jeho bicí jsme poté mohli slyšet namátkou na debutu superskupiny Kino Picture (2005) nebo na společném albu porcupinovského Richarda Barbieriho a marillionovského Stevea Hogartha Not The Weapon But The Hand (2012).

 

PT sestava

 

Pro spoustu wilsonologů je právě tohle období kapely tím nejvíc „true“ – a lze to chápat. Minimálně alba Sky Moves Sideways (1994), Stupid Dream (1999), Up The Downstair (1993), Lightbulb Sun (2000) nebo Signify (1996) patří mezi top nahrávky v oblasti art rocku nebo prog rocku. Ostatně právě album Signify je tím albem, které vyhnalo kapelu v březnu 1997 na tři koncerty do Říma. A koncerty se nahrávaly. A když se nahrávaly, počítalo se s vydáním. První z řady oficiálních živých nahrávek Porcupine Tree vyšla poprvé v roce 1997 a následně vyšla v mnoha reedicích a tu rozšířena o další autentické live nahrávky, tu obohacena o jiné bonusy… Já budu vycházet z reedice z roku 2003. To už bylo Coma Divine dvojalbem (což je mnohem vhodnější řešení, neboť i původní jednodisková edice měla jisté problémy a muselo se hodně stříhat, aby se skoro osmedesátiminutový záznam na disk vešel. Pro detailisty se ovšem sluší poznamenat, že tím zcela prvním live záznamem údajně prvního veřejného vystoupení kapely je šestiskladbová kazeta The Spiral Circus z roku 1993.

 

PT původní cover

 

Máme tu tedy hodinu čtyřicet dlouhý koncertní sestřih (ano, sestřih, neboť se jedná o mix druhého a třetího večera), ale pokud si na tento živák uděláte dostatek času, dostanete jeden z nejepších koncertních záznamů za posledních x let.

 

Porcupine Tree byli ve formě – což ostatně platilo vždy. Na albu nenajdete snad jedinou chybičku – ať už v instrumentaci, ve zvuku, v dramaturgii koncertu. A to není myšleno tak, že koncert je přehlídkou nažehlené hudby a profesorsky chladně odehraných skladeb. Vůbec ne. Staří Porcupine Tree byli vždy hodně o emocích, smutku a beznaději. Alespoň tak na mě celá osobnost leadera Wilsona vždy působila (pamatuji si ten poprask v diskuzích, kdy se ve svém sólovém klipu Wilson na jeden moment pousmál). Tady je melancholie a zadumanost zabalena ve výtečném zvukovém a instrumentálním kabátku. Pokud si nějaký kytarista, basák, bubeník či klávesák myslí, že umí hrát, tak by si měl pozorně poslechnout Coma Divine. Navíc je zde markantní ne to, kolik se toho zahraje, ale co se zahraje. Můžeme se hádat o tom, kolik je toho na záznamu autentického. Ale nejsou zprávy o následných dotáčkách – a jelikož jsem kapelu naživo dvakrát viděl, nemám důvod o tom pochybovat. Wilson pokorně přiznává úpravy svých vokálů (horší technická kvalita a ne tak dobrá kvalita vlastního výkonu).

 

Posluchač dostane atmosférický rock, stejně jako téměř metalové doteky. Vše pod pokličkou neskutečné atmosféry. Repertoárově se čerpá ze všech tehdy vydaných alb – tedy On The Sunday Of Life…, Up The Downstair, The Sky Moves Sideways a Signify. Koncert na vás dokáže v agresivnějších momentech solidně zakřičet, aby se v minutě vše zklidnilo a vy si uprostřed ambientních pasáží dokážete představit zvuk dopadajícího špendlíku. Wilsonova kytara kouzlí přirozeným zvukem i efekty, sóluje i pracuje pro celek. Maitlandovy bicí jsou učebnicí spolehlivosti a pestrosti rytmické hry. Ale nejvíc mě dostává bezpražcový Colin Edwin, který je neskutečně funkční a překvapivě náladotvorný, stejně jako precizní. Jeho baskytara dostává hodně prostoru – anebo si jej možná i sama bere. Ovšem vždy je to lahůdka. Nebudu se přít, ale už nikdy nebyla Edwinova basa v hudbě Porcupine Tree TAK výrazná. Každopádně jeden z nejnedoceněnějších baskytaristů! A jako přes kopírák to platí pro klávesy Richarda Barbieriho, které jsou sice na první poslech nenápadné, nedominantní, ale monstrózně důležité pro celkový zvuk tak, že vypnout je, hudba Porcupine Tree se sesype na hromádku.

 

PT nosič

 

Posluchač po nářezovém intru Bornlivedieintro dostane namátkou klidnou Waiting, opulentní The Sky Moves Sideways, nervní Dislocated Day, velesmutnou The Sleep of No Dreaming, jemnou The Moon Touches Your Shoulder, hitovou Radioactive Toy… však mrkněte na tracklist. Skladby nejsou vždy zcela přesnou kopií svých studiových dvojčat a to je moc dobře. Živé verze jim velice sluší, a to platí dvojnásob u hudby, kterou dříve reprodukoval vlastně pouze sám Wilson (taková Radioactive Toy zní v porovnání se studiovou verzí výtečněji).

 

Coma Divine není asi živákem, který budete poslouchat desetkrát za rok. Je hodně o fanouškovství, atmosféře, náladě a emocích a nedivil bych se, kdyby poslech někoho vyždímal. Je to zvuková konzerva, po jejímž poslechu budete chtít chvíli ticho a čas na trávení zážitku. Jak jsem uvedl, vycházím z dvojdiskové reedice. A to je nálož jako prase. K tomu se hodí poznamenat jednu jedinou výtku – poslední skoro desetiminutovku Not Beautiful Anymore bych asi dokázal oželet (repetitivní opakování je krapet ubíjející).

 

Každopádně je Coma Divine Recorded Live In Rome monumentem atmosférického rocku a v diskografii Porcupine Tree bude mít vždy výsadní postavení.

 

Poznámka na závěr - přikládám původní front cover a video zmiňované sestavy z italské televize, leč nejedná se o záznam z Coma Divine.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garfield / 14.8.24 11:22odpovědět

Tak tak, živáky PT se poslouchají skvěle. Doporučuju např. Arriving somewhere...(Live in Chicago) z roku 2005 (byť je to asi mírně vylepšené). Takhle to má vypadat. Wilson si na kvalitě nahrávek dává záležet a je to slyšet/vidět.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky