Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chceme-li definovat styl, kterým se tato trojice profiluje, musíme se uchýlit k výrazům jako experimentální elektronika nebo adjektivům typu alternativní či synthpopový. A je to přesně tak neuvěřitelné, jako by se mi to ještě před pěti šesti lety zdálo být. Moderní postupy nikdy nebyly této partě cizí, a to ani v době, kdy měli ještě v názvu „Quartet“. Nadčasovost jejich pojetí jazzu byla nevídaná, jejich temné pojetí hudby bylo svůdné a lákavé. Z klasických jazzových nástrojů držel rytmus génius Fitzpatrick, měnící nálady a přechody rychlostí ledové tříště a zbytek jel experimentálně. Wyllie své ságo násobil a tříštil efekty, Bellamy spolu s Vineem tvořili rytmickou sekci bicí-perkuse s velkým důrazem na mnou milovaný nástroj hang (něco jako vršek zahradního grillu ve formě perkusní základny). Dvojice základních alb byla alternativně jazzová, moderní a příjemně temná. Za touto historií lze udělat první, ještě jemnou čáru.

Jazzově elektrický rok 2012 a živý experiment v bývalé boxerské hale + remixy starších věcí, to byl krok podstatně jinam, než mnoho posluchačů čekalo. A to ještě nikdo netušil, že toto byl teprve malý začátek velkých věcí. Změn, které kapela málem nepřežila.

Dnes silně elektronická trojice, která se prakticky zcela proměnila v naprosto jiné seskupení, s novým – prvním – albem na scéně. Jazzoví fanoušci tohle nemohou skousnout, nadšenci alternativního / experimentálního popu si smlsnou. Pro začátek bych si dovolil nesouhlasit s hlasy, které mluví o pouhém opisování / definování současné scény, nové pro trojici Portico. Pravda, asi se nepodařilo další totálně nadčasové dílo, přesto se jedná o pozoruhodnou desku. Portico si zachovali jisté kouzlo, které se dodnes nezměnilo. Není to samozřejmě v žádném ze známých nástrojů, které nahradili syntetikou. Je to odérem severu, temným hávem okolo posledních paprsků slunce, které brzy zapadá.

Tohle v sobě má celá severská scéna, zdaleka nejen ta metalová. Má to v sobě Ane Brun (celá ta posmutnělá nálada z roku 2011 – It All Starts with One), Eivør Pálsdóttir z Faerských ostrovů to tam má i přes veškerou tu svou veselost v baladách, které zpívá. Podobná schémata a principy v sobě mají i dánští art-rockoví divoši Euzen. Temnou elektronikou se nechává prostupovat i Nils Petter Molvaer, zásadní trumpetista norské scény. A mohl bych pokračovat ještě dlouho, až bych se dostal k Susanne Sundfør a dalším děvám špičkové produkce Švédska, které patří ke světové elitě.

Přestože Portico jsou z UK, jejich inkriminace k severu je zjevná a opodstatněná. Chladnou elektronikou prostoupené písně na čistě elektronicky dunivých rytmech mají mrazivý odér a strhávají posluchače daleko od popových tancovaček s omletými refrény. Jistá jedinečnost v podání Portico, které použilo jen minimum prostředků k sebevyjádření, je uhrančivá. A přitom jádro nástrojového parku tvoří živé nástroje jako je basa, piano nebo kytary. Je tu i hodně „terénních“ samplů, nahraných „venku“ a zakomponovaných do nahrávky. Deska pracuje na bázi analogových hrátek s nástroji, je tu hodně efektů, hodně experimentů. Samotný Bellamy se nebojí srovnání s Aphex Twinem, což není od věci.

Zásadním aspektem současné tvorby trojice jsou pečlivě vybraní hosté za mikrofonem. Jak paradoxní, zdá se. V dobách minulých čistě instrumentální jazzová kapela, která hovořila bez hlasu, teď o polovinu názvu zkrácena dává důraz na hlas a vše okolo něj jako by ho jen doplňovalo. Jono McCleery sám již léta funguje pod labelem Ninja Tune a dělá náladově podobou muziku. Joe Newman je totální hlasová pecka, která právě letí (protože Alt-J) a Jamie Woon se podílel na co-produkování dub-step senzace Burial (nahuštěná temnota Burial má k Portico též hodně blízko).

Trojice Portico, zdá se, šla celkem na jistotu a vybrala pro svůj debut pod novým jménem velká jména. A vyplatilo se. Pod labelem Ninja Tune, který si tuto událost nenechal ujít (a kam Portico sedne téměř dokonale), vyšla další stylová parádička. Neříkám, že to nemohlo být lepší – mohlo. Chybí mi tu něco, co by z desky udělalo absolutně nevšední zážitek, takové věci jako Quartet hoši totiž tvořili. Přesto, i po padesátém poslechu této desky jsem naprosto spokojen. Daleko od jazzu, blízko k experimentům, které mohou band příště vykopnout do vesmíru a dál. Talentu na to mají dost.