Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fanoušci Lese Claypoola jsou zvyklí na ledacos a mimo kulišáren všeho druhu jsou zvyklí čekat. Aspoň mám ten dojem, neb pod logem Primus vychází desky mírně řečeno nepravidelně, když tedy ponechám stranou zlatou éru v devadesátkách, kdy tato kapela přispěla do světové pokladnice alternativního roku hned několika skvosty. Celé tohle období skončilo deskou Antipop (1999), po níž bylo dost dlouho ticho a klid. Návratová deska Green Naugahyde (2011) byla výborná a představila Primus řekněme v tradičním světle (mimochodem toto album nedávno vyšlo v reedici na krásných zelených vinylech). Jenže pak se něco zvrtlo a další dvě desky - Primus & the Chocolate Factory with the Fungi Ensemble (2014) a The Desaturating Seven (2017) - si vyžadovali fanouška tolerantního a schopného pojmout ještě netradičnější produkci, než na jakou byli od Claypoola zvyklí. Mimochodem obě jsou výborné a obě doporučuju někde sehnat a poslechnout. A pak byl zase klid.

Respektive klid pod značkou Primus, protože čert ani Claypool nikdy nespí a kdo dobrou muziku chtěl najít, ten ji našel. Vedle řady dalších angažmá a projektů nelze nezmínit jeden zásadní, a to The Claypool Lennon Delirium, tedy spolupráci Pana Baskytaristy se Seanem Lennonem. Troufám si tvrdit, že spojení těchto dvou je zatím nejzdařilejší boční Claypoolův projekt a dvě zatím vydané desky - Monolith of Phobos (2016) a South of Reality (2019) - jsou obě naprosto fantastické. Doporučení k poslechu číslo dvě pro tento den.

Novinka Primus je krátká, byť obsahuje zatím nejdelší song v historii souboru. Celkový účet tří skladeb a slabých dvaceti minut rozšiřuje zatím nikoliv moc dlouhou řadu EP, z níž doma mám jedinou položku, album cover verzí Rhinoplasty z roku 1998. Conspiranoid bych tam rád přidal, ale zatím není k mání.

Co nabízí? Především Primus po svém způsobu reflektující současnou dobu informačního chaosu, dobu informací pravdivých, informací podezřelých, informací vysloveně manipulativních. Dobu, kdy se na člověka snáší obrovská mediální masáž, nechá-li jí prostor se snášet, v níž vyznat se je prakticky nemožné. Konspirace, nedůvěra, podvod, rozdělení lidí, paranoia. Conspiranoid.

Hudebně Primus zvolnili. Mnohem víc u nich slyším vlivy psychedelického rocku a troufám si tvrdit, že jde o jasný vliv The Claypool Lennon Delirium, což mi nevadí ani co by se za nehet vešlo. Především ve hře na kytaru je slyšet Lennonův rukopis, aniž bych tedy chtěl jakkoliv ponižovat kreativitu Larryho LaLondea. Ten nádech tam je - dlouhé efekty, natahování tónů, záměrné zvolnění a takový ten příjemný, vyhulený pocit. Oproti titulní skladbě jsou dvě další víc klasičtí Primus a nutno přiznat že o žádné ultra pecky se nejedná, i když baskytara ve Follow The Fool je fakt brutální. Obě jsou fajn, ale těžiště EP jednoznačně leží v titulní písni, na které si dal Claypool hodně záležet a která dost nelichotivě ilustruje dnešní dobu.

Nebo nelichotivě... Asi by nebylo na místě hledat v ní nějakou ostrou kritiku společenských poměrů, protože mnohem víc jde spíš jen o Claypoolův ventil a způsob, jak se vypořádat s událostmi a společenskými náladami, které se hrnou jedny přes druhé. S humorem sobě vlastním, s nímž lze zcela obecně přežít všelicos. Covid, válku, třídní učitelku i šéfa v práci. Dokonce i sám sebe.