Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Progenies - Eponym (EP)

ProgeniesEponym (EP)

Sorgh24.10.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Z tábora kanadských frantíků Progenies přichází po dvou letech další zprávy, které mají podobu EP s nepříliš vynalézavým názvem Eponym. Nápady se zjevně šetřilo i při tvorbě obalu desky, který oproti debutu spíš odrazuje nebo spíš nezaujme, natolik je fádní. Jakoby šlo o pracovní verzi připravované desky, kterou čeká předělání.

Co se týče hudby, tak je Eponym pestrá a roztodivně skládaná deska. U Progenies něco jako standard. Proto se docela divím, že po výborném debutu Beings Of Flesh po kapele nesáhlo nějaké zavedené vydavatelství. Nestalo se a kapela si dál všechno dělá na koleně.

Hned jak jsem si desku pustil, tou první věcí, která si řekla o pozornost, byla výrazně vytažená basa, která drnčí jako na nejlepších švédských nahrávkách. Podobně tomu bylo i minule. Sranda je, že kapela žádnou basu nemá a všechno je to řádně podladěná kytara. S typickým severským kostitřasem album ovšem nemá skoro nic společného, i když v základech nahrávky je death metal hodně patrný. Byl by to ale příliš úzký fokus snažit se nahrávku vmanévrovat pouze do smrtící formy. Na to jsou její boky moc široké a svůdné, což svádí k podrobnému průzkumu.


Převážně rachotivá fazóna patří u Progenies ke standardu stejně jako mezery, ve kterých se daří melodickým výpadům neposlušných šotků. Nedá se v nich vysledovat pevný záměr ani žádný dlouhodobý plán. Někdy se vydají střihnout novou, neprobádanou cestu, kterou sleduji se značným vzrušením, podruhé se spokojí s poměrně lacinou formou odstředěných refrénů. Na Eponym nejsou výjimkou místa, kde jsou poctivě vydřené party shozeny popíkovou levností.
Tenhle šizofrenní postoj překvapuje a není úplně jasné, na které straně barikády kapela stojí. Pokroková a přemýšlivě budovaná revoluce se střetává s konformním postojem malometalisty.

 

 

I přes tyhle rozpory album zůstává vícevrstvou a sympatickou záležitostí. Bouřící, zvolna se odvalující fragmenty galantně ustupují melodickým vyhrávkám, sóla pouští světlo do neprobádaných koutů, ve kterých často praská nafouknutá bublina očekávání. Vývoj skladeb si ponechává tajemství a dlouho není jasné, kde se ve finále objevíme. Otevřených nápověd je jako šafránu a není nouze o překvapení. Třeba jako to, že metal na několika místech zcela opustíme a staneme se svědky akustického rockování s civilním zpěvem a přitažlivou melodií. Growl přichází o vládu a předává žezlo zpěvačce Karin, která je příjemně normální. Z jejího projevu nečpí ambice nedoštudované sopranistky, jednoduše sází na přirozený projev s vědomím své síly.

Progenies se s Eponymem valí francouzskou Kanadou a snaží se jít ve stopách debutní fošny.

Proč nepřiznat, že trošku kulhají, když to napoprvé bylo mnohem lepší.  A tak i přes to, že jde o nahrávku vymykající se z průměru, zůstane ve stínu svého předchůdce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky