Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Debutního alba Progstone jsem se ujal spíše z recese, poněvadž progresivní hudbu mám povětšinou rád a název těchto Švýcarů sliboval mnohé – i když se přiznám, prog rock jsem opravdu nečekal. A ono taky opravdu a samozřejmě: ne. Rezolutně ne. Obal alba se slizkým námořníkem mi nijak do oka nepadnul a přestože je z něj cítit touha po originalitě, skoro by jeden čekal, kdy mu latexový rybář nabídne cukrátko...

Ale pojďme poslouchat. Máme před sebou moderní a sebevědomou kapelu, která chce jít s dobou. Chlapci spolu fungují relativně krátkou dobu a přesto je prvním plnotučným výsledkem jejich snažení po technické stránce nabušená deska. Zboží, po kterém skočí nejeden teenager, bažící po tvrdé hudbě, zabalené v odpovídajícím zvukovém kabátku.

Potud vše OK. Ale když nastražíme uši, naznáme, že z beden se line unavený a pesimistický skoro-grunge-stoner-atd s tvrdším kytarovým spodkem. Jako bych viděl rádoby-utrápeného Eddieho Veddera, který na mě špulí mužné rty v klipu „Jeremy“, což je obraz, který mne pronásleduje už pěknou řádku let. Takže zatáhněte závěsy a doplňte sklenku. Vše na světě je špatné, nikdo nic nechápe a celý systém vyléčíme jenom koňskou dávkou do žíly. 

Hudba Progstone je mi až nepřirozeně povědomá. Lámal jsem si hlavu a hledal v šedé kůře, kdepak jsem já - metalista - k tomuto pocitu mohl přijít. A u třetí skladby jsem pochopil. Vezměte nářezovější momenty z alb „Alternative 4“ a „Judgement“ od Anathema a jste doma. To jsou Progstone! Jo, dobře, už mlčím a nekamenujte mne…ale musíte uznat, že to tam je. Nebudu řešit, jakou oklikou se k podobnému zvuku dostali Progstone a jakou Anathema, leč jako příměr jsou liverpoolští nejblíž na ráně. Ne, nechci progstoňácký rock/metal zlehčovat…stejně jako stoner, který z nahrávky také částečně páchne na sto honů. Vždyť se tak jako tak jedná pouze o jinou, atraktivnější nálepku pro klasický hard rock.

Nějak si ale nerozumím s hudbou samotnou. Připadá dokonale na jedno brdo. Touha po nosných refrénech je vyslyšena. Jedna skladba odezní a hnedle tu máme její mladší, téměř jednovaječnou sestřičku. Solidní vokální výkon je často následován hutnější porcupineovskou kytarovou pasáží. Pak se naše upocené kučery opět zklidní a my můžeme sklonit hlavu nad krkem kytary a vydat se vstříc beznaději naší reality. Anathema, Pearl Jam a snad i Nickelback…to vše z alba „Out From There“ cítím a slyším. A jak jste pochopili: tato směska pro mne osobně nepředstavuji nic zásadně atraktivního… Třeba časem zmoudřím. 

Uznávám chlapcům body za solidní řemeslo, ale jinak se budu pochopitelně věnovat hudbám svému srdci bližším.