Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sledovat diskografii Prong znamená ocitnout se na menší horské dráze, byť si pořád myslím, že emotivní výkyvy názorů padajících na jejich různá alba v běhu času převyšují prostou realitu toho, že vyložené průšvihy tahle kapela nikdy nevydala. Prong měli jednoznačně svoje lepší i horší časy, vytvářeli si fanouškovskou základnu, o kterou opět časem přišli (vzpomeňme na reakce na desku Scorpio Rising), nikdy se neprobojovali do vyloženě první ligy, ale současně vždycky platili za kapelu, kterou je potřeba brát vážně. V téhle chvíli je pro mě nejvíc otázkou spíš to, do jaké míry ještě Prong platí za kapelu a do jaké míry spíš za značku udržovanou při životě Tommy Victorem. Na promo fotkách už vystupuje samostatně, o něčem jako stálé sestavě se nám může už dlouho leda zdát a pokud někomu přijde toto prostředí jako ideální líheň uvěřitelné muziky, ať se u mě přihlásí. Podebatujeme.

Novinková deska State of Emergency v pořadí třináctá řadovka (pokud mezi řadovky započítáme i Songs from the Black Hole) a od předchozího alba Zero Days ji dělí dlouhých šest let, což je poměrně dost. Právě deska Zero Days za mě završila další poměrně aktivní období kapely (zahájené skvělou deskou Carved into Stone) a byť už nic nového nepřinesla, svou energií a nasazením patřila rozhodně k těm lepším s logem Prong. Dodnes není problém se k ní vrátit a její poslech si vyloženě užít.

Aktuální album na to jde na první dojem velmi podobně a hudební obsah ořezává na přímočarý, jednoduchý a ostře vyřezaný metal balancující na pomezí thrash (spíš míň) a groove (spíš víc) metalu. Tytam jsou industriální ruchy, elektronické stopy, za mě neproblematické, ale mnohými vyloženě nenáviděné koketování s nu-metalem (vzpomeňte na Rude Awakening či zmíněnou Scorpio Rising), nebo třeba velmi silný dotek NYHC, který mě vždycky vyloženě bavil. Současní Prong, tedy Tommy Victor osobně, jsou přísně svázaní, ořezaní od okolních vlivů a sázející všechno na přímočarý groove. Což by jaksi nemuselo být primárně špatně, když by na tuhle nosnou myšlenku byly navázány skutečně dobře napsané a válcující skladby. A to bohužel nejsou. Docela paradoxní je v tomto kontextu čtení vydané tiskovky, jejíž těžiště kromě ujištění o nejlepším artworku všech dob představuje obhajobu toho, jak moc je nová deska žánrově otevřená a jak moc v sobě zahrnuje vlivů a směrů. Člověk z ní má pocit, že poslouchá úplně jinou desku, než o které právě čte.

State of Emergency sází především na brutální sílu a v prvním kole tomu podřizuje zvuk. Ostrá, ale robustní kytara, mohutné bicí a celková masivnost prvního songu jako recept vydrží celý hrací čas a je docela zajímavé tuhle část efektu alba odfiltrovat a soustředit se pouze na skladby. Slabé? Bohužel ano. Deska míří na první signální především svou produkcí a barbarsky vytaženou kytarou, která má nejspíš přesvědčit posluchače o tom, že tohle je ku**a metal a že Tommy Victor na tom ještě není tak špatně. Je to první věc, která se nejen oposlouchá, ale která velmi rychle začne vadit. Po pravdě za ty dva měsíce, co State of Emergency proháním přehrávačem, a co se ve mně vzájemně ubíjely pocity jak naprostého zklamání, tak i docela slušného nadšení, jsem se dostal do fáze kombinující vyčerpání a alergii. Vyčerpání z umělé a nepřirozené produkce na efekt a alergii na siláctví, jaké se deska snaží ukazovat, ačkoliv hudebně, myšlenkově je dost vyprázdněná. Pro porovnání vyrobeného zvuku desky a reality doporučuju třeba TOHLE video.

Takže co nám zbývá? Řekl bych pár jednoduchých skladeb, které místy táhnou dobrou energií, místy tápou a neví, jak se pohnout z místa, ale celkově nejsou ani na ostudu, ani nevzbuzují přehnané nadšení. State of Emergency je mnohem víc obyčejná deska, než jak působí na první poslech, u kterého nejspíš převáží silácká produkce a vzbudí větší reakci, než za jakou skutečně stojí. Stačí ale nechat sednout prach, strávit s albem delší čas, dopřát mu vícero poslechů a celá jeho průměrnost vyjde na povrch. V této chvíli za mě Prong umělecky hibernují, víc v tom neslyším.