Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže milujete onen nevesele pokřivený, emocemi protkaný, punkem, metalem či psychedelií znásilněný zvuk kapel jako Alice In Chains, Down nebo již předlouhý čas hibernujících Tool, měli byste právě nyní přepnout do režimu nejvyšší ostražitosti. Tahle srbská partička, která na sebe poměrně důrazně stihla upozornit již svým debutovým epkem před třemi roky, totiž vydává první dlouhohrající nahrávku. Ta ve svých útrobách skrývá mix všech důležitých ingrediencí hojně užívaných právě výše zmíněnými veličinami a navíc i decentní špetku vlastních alternativně rockových vizí. Slovo dlouhohrající je tentokrát opravdu na místě, jelikož její celková stopáž lehce překračuje úctyhodných sto minut. Což na jednu stranu jistě zaslouží obdiv, nicméně historie pamatuje nejeden případ, kdy snaha o stvoření rozmáchlého, velkolepého díla, skončila místo očekávané sklizně dlouhotrvajícího aplausu spíše nevrlým, znuděným bučením. Zkuste se zeptat mámy Kirka Hammeta, kolikrát zvládla doposlechnout takové Load, aniž by opakovaně navštívila o mnoho zajímavější a přívětivější říši snů.

Ovšem Pry nejsou Metallica a Kirkova máti by nad Transcendent Iridescence jistojistě zaplesala. Žádné plytké, nekonečné omílání jedné šablony či chaotické exhibování bez jasného cíle. Hudba Pry má své jasně definované mantinely, čitelnou strukturu, avšak nepostrádá tolik potřebný moment překvapení a množství na první poslech stěží postřehnutelných drobností, díky nimž je radost se k ní vracet stále znovu a znovu. Jistěže se nejedná o nějakou ohromující explozi stylotvorné kreativity, která je schopna z fleku převrátit současnou hudební scénu vzhůru nohama. Nacházíme se na konci roku 2012, v době, kdy všechny zásadní hudební styly byly již definovány a jediná cesta k alespoň dílčí originalitě spočívá v modifikaci zdánlivých maličkostí. Bůh je v detailu a Pry si toho jsou velmi dobře vědomi, každá skladba se tak stává přímo zosobněním pečlivosti, jež v podstatě velmi jednoduchým kostrám písní dopřává další rozměr, který ve spojení s vášní a zápalem působí jako extrémně nebezpečná třaskavá směs. Přitom by ale znamenalo velké pochybení hovořit o Transcendent Iridescence jako o pouhé kolekci samostatně stojících písní.

Pry dokázali nahrát album, které není jen jakýmsi náhodným shlukem hrstky vzájemně nesouvisejících zvukových stop, nýbrž komplexním uceleným uměleckým dílem respektujícím důležitou, leč v poslední době poněkud opomíjenou pravdu, jež tvrdí, že celek znamená mnohem více, nežli pouhý součet jeho částí. Jako jedna z mála, v podstatě undergroundových kapel, pochopili, že skutečný respekt u fanoušků a široké veřejnosti nelze získat pouze publikováním bezpohlavních datových souborů kdesi v éteru, tvořících jen velmi malé fragmenty výsledného díla, ale dokázali svou hudbu odprezentovat ve formě, kterou si skutečně zaslouží, tedy včetně zajímavé textové náplně, grafického konceptu a působivého přebalu.

Jediné výraznější negativum, které můj výsledný dojem poněkud hyzdí, vidím v občas až přespříliš křečovité snaze Filipa Maletiče vcítit se do poloh, kde s naprostou jistotou vládl vždy a pouze jeden jediný muž, a to Layne Staley. Dokonce ani samotní Alice nenašli odvahu obsadit osiřelý frontmanský post zpěvákem, který by se mu projevem takto nepokrytě podobal. Ovšem v pasážích, kdy se Filip rozhodne svůj hlas zbytečně „neškrtit“ a ukázat vše, co v něm skutečně dřímá, jeho přednes a s ním i celí Pry zní minimálně o třídu poutavěji a originálněji. V tu chvíli již nehovořím o mladé a nadějné, ale o zcela osobité formaci, která dokázala najít cestu z oceánu průměrnosti.