Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Reklamní promo řeči jsem si přečetl krátce před napsáním recenze, což byla dost možná taktická chyba, ale stalo se. Naproti tomu druhou desku belgické úderky Psychonaut mám ve sluchátkách už několik měsíců (od konce června) a troufám si tvrdit, že ji znám zleva zprava jako málokteré album určené k recenzi za poslední dobu. V těch promo řečech se psalo o obrovském úspěchu jejich debutního alba Unfold the God Man, což mě trochu zarazilo, protože jsem o něm nikdy neslyšel a samozřejmě to o mně něco vypovídá. V tomto případě jsem tedy udělal výjimku a jejich starší desku vydanou v roce 2018 vlastními silami a pak znovu vydanou na Pelagic Records v roce 2020 si poslechl (na to obvykle nezbývá moc času), abych si udělal obrázek o kapele, která je doporučovaná (stejnými řečmi) fanouškům Mastodon, Russian Circles, Tool a Gojira. Pokud jste se našli alespoň v jedné z uvedených kapel – a divil bych se, kdyby ne – můžete pokračovat směle dál.

Jak už bylo řečeno, Psychonaut jsou z Belgie a od svých počátků fungují jako pouhopouhé trio, přičemž jediná změna od jejich založení v roce 2013 proběhla na bubenické židli. Je to přesně ten typ muzikantského tria, u kterého cítíte dost nepoměr mezi počtem zúčastněných a zvukovou stěnou, která z nich leze, ale taková už je prostě doba. Co se v jejich případě hraje? Za mě je to ten typ post-metalu, u kterého cítíte zmar všeho, neustálý tlak na emoce, těžkou osudovost a vlastně vůbec žádné světlo na konci tunelu. Což je otázka, jestli tomu tak skutečně je, protože koncept alba by měl být veskrze pozitivní (lepší budoucí lidstvo). Přirovnání? V prvé řadě slyším A Storm of Light, a to tak že hodně. Pak už lze dosazovat libovolně od každého trochu – The Ocean určitě, Cult of Luna rovněž, v něčem Dirge, v něčem libovolná žánrová kapela, protože ruku na srdce – postupy jsou stále stejné a žádnou revoluci nebo slibovanou progresi v tomto případě nečekejte. Obecně to lze shrnout tak, že přílišnou originalitu ani nápaditost Psychonaut nepřináší. Zdaleka nejsou tak rafinovaní jak Gojira nebo Mastodon, ani omylem nejsou techničtí jako Tool a Russian Circles jsou podle mě taky jinde.

Ale budiž, promo řeči jsou jedna věc, originalita je věc druhá, ale i pak zbývá řada dalších úhlů, z nichž lze tohle album nahlížet. Nasazení, kompoziční zdatnost a jistota, konzistentnost desky, přesvědčivost. V tom všem jsou Psychnaut velmi dobří, uvěřitelní a vlastně se vůbec nedivím, že svou první deskou tolik zaujali. Ta byla ještě o fous nápaditější a rozevřenější pokud jde o výrazové prostředky, zatímco novinka Violate Consensus Reality je sevřenější, kompaktnější a v jistém smyslu i nekompromisní a dost syrová. Tak jak brutálně začne (brutálně v kytaře, brutálně ve vokálu), tak brutálně pokračuje a emočně vás bude drtit od začátku do konce. Nenabízí moc možností pro oddech (snad jen úvod titulní skladby a skladbu Hope) a někde na jejím konci, nejpozději u poslední téměř třináctiminutové skladby Towards the Edge si začínám říkat, jestli už to není moc.

Tenhle nátlak na psychiku budete totiž muset vydržet necelých 53 minut a dopředu říkám, že to není malá porce. Psychonaut vám to moc neulehčí a když budou mít možnost nasadit na kytaru ještě drsnější booster, udělají to. Poměrně povzbudivě v tomto kontextu působí skutečnost, že zvuk nahrávky kromě své přirozené brutality nepodlehl brutalitě studiové a páni inženýři nechali album docela pěkně dýchat. S kompresí se šetřilo a jistá abrazivnost a syrovost zvuku není dána přehnanými úpravami potlačujícími dynamiku, což vás při poslechu bude povzbuzovat otáčet knoflíkem volume spíš doprava než doleva. A to je fajn.

Pokud se snad rozhodnete pustit do alba a rádi byste doporučení, pak první zveřejněný singl a zde přiložená ukázka v podobě skladby Interbeing by mohlo být to pravé ořechové vyjadřující podstatu desky. Titulní skladba zveřejněná v pořadí jako druhá má povzbudivý začátek v podobě hostující zpěvačky Stefanie Mannaerts z kapely Brutus a velmi silný skoro konec v podobě hostujícího Colina H. Van Eeckhouta z Amenra, ale jako celek ta skladba lehce atakuje kapelní kompoziční limity a jejích skoro devět minut nebude patřit do výkladní skříně post-metalových klenotů. Celkově jde ale o přesvědčivé a velmi solidní album, s nímž stojí zato si dát práci a strávit u něj tu jeho slabou hodinku. Klidně i několikrát.