Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Psyclon Nine - [Order Of The Shadow : Act I]

Psyclon Nine[Order Of The Shadow : Act I]

Bhut15.1.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W / PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Toto album pohltí od své první skladby a pozornosti neubývá po celou dobu. Dokonale rozvrstvilo jednotlivé pasáže a chvíle tak, aby jejich slovo přišlo v pravou chvíli. Střídají se nálady a nápady a jediné, co vše spojuje, je hrubá síla.

Nejsem velkým přeborníkem v daném hudebním ranku, ovšem toto dílo mi uhranulo natolik, že předbíhám zběhlejší redakční kolegy a těchto pár slov si vymiňuji pro sebe. Hledím z okna na zamrzlé zčernalé kopce, popíjím sklenku nejoblíbenějšího pití a pronikám do hloubky tónů počinu [Order Of The Shadow : Act I].

 

Chmurné intro s tragickým vyústěním doznělo. Na povrch se vyvalila hradba honosné industriální mašinérie, v jedné vteřině mnou projede mráz, oči se rozzáří a jsem zajat tou mocnou vřavou masivních tónů, které vytryskly z desky. Shadows Unveiled je uzemňovák a vyhlazovák v jednom, nastaví nekompromisní předpisy a veškerá biochemie je podřízena jeho velení. Pochodové tempo je vrstveno, nepříčetný zpěv se tříští o stěny a kytara udává takovou zvláštní náladu, při které se člověku chce až běsnit. Hned na to mi druhá skladba Suffer Well evokuje někdejší práci Marilyna Mansona, na mysli mám dílo Antichrist Superstar. Postupy jsou podobné jako od Trenta Reznora, začátek této skladby totiž skutečně zní nápadně shodně.

 

Exkurze do hlubinných dolů jest provedena skrze těžkopádnou věc Afferte Mihi Mortem. Tvrdé nárazy kovu na kov, jiskry létají, stejně si počíná i hudba samotná. Je to bestie, která dýchá pod zcela jinou taktovkou, než jsou termostaty, či řídící jednotky. Stroj žije, industriál dýchá a chrlí mour. Čest svému názvu dělá následující mechanika Use Once And Destroy. Destrukce je ihned jasně rozpoznatelná – střední tempo, razantní údery a zběsilé vokály za doprovodu nesmlouvavých kytarových výjezdů. Takto bychom mohli pokračovat skladbu po skladbě, vše je prostoupeno černým mazutem a hrubou silou, která jednoduše drtí. Žádné úskoky a manévry, cíl je předem naprogramovaný a v cestě kdyby stálo cokoliv, bude to bez mrknutí oka převálcováno. Celá scenérie a monolitý kolos vás uhranou každičkým detailem, každým svým jedinečným spojem a finesou.

 

Nemusíte u téhle desky zrovna popíjet alkohol jako autor těchto řádek, stačí se jen pozorně věnovat jednotlivým skladbám, aby každému došlo, že slyší něco neopakovatelného. Toto album pohltí od své první skladby a pozornosti neubývá po celou dobu. Dokonale rozvrstvilo jednotlivé pasáže a chvíle tak, aby jejich slovo přišlo v pravou chvíli. Střídají se nálady a nápady a jediné, co vše spojuje, je hrubá síla a úderné bicí. Nesmíme však opomenout jedinečně vzteklý vokál, bez kterého by tak jedovatě tahle mašina stříkala jen těžko. Tohle album je napěchované energií a nutno podotknout, že energií nezkrotnou, kterou když zpustíte, tak ji prostě musíte nechat vybouřit celou až do konce. A to jí k tomu stačí něco kolem padesáti minut. Už jen ten styl, se kterým se s vámi deska rozloučí - pomalá industriální balada Take My Hand While I Take My Life, která rve svalstvo a cupuje jej v soukolí planetového převodu. Tak prosté rytmy, postupy a přitom tolik síly. Uhrančivá věc s prvotřídním industriálním kytarovým sólem. Ovšem stále nejsme u konce, vše se pomaličku přeleje v závěrečnou The Saint And The Valentine. A ta je zase jiná a s industriálem už toho tolik společného nemá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zee / 17.1.14 13:01odpovědět

Já jsem hodně zvědavá na ten jejich chystaný koncert v Praze (http://sanctuary.cz/kalenda/details/1436-psyclon-nine-usa-death-valley-high-usa). Jestli to bude mít sílu jako na desce, bude to koncert roku!

Victimer / 17.1.14 13:07odpovědět

Díky za tip !

Ruadek / 15.1.14 8:43odpovědět

První dvě fošny se nesly ve stylu Skinny Puppy, Crwn Thy Frnicatr byl pro mě vrcholem tvorby a We the Fallen první stagnací v první polovině alba, ta druhá byla naprosto výborná. Aktuální počin je zběsilou exkurzí do všech poloh, jakými nás PN provedli na posledních dvou deskách. Je to čistá esence zloby. Zmíněný Manson není náhodou, jisté persony z okruhu tohoto umělce se na albu přímo podílely. Celkově mě album nijak nedostalo, není v něm žádný posun kamkoli. PN opakují zavedenou formuli, přestože způsobem, jaký nikdo nezopakuje ani nenapodobí. Sedmdesát procent.

Victimer / 15.1.14 4:14odpovědět

Hustá nadílka. Proč mám pořád pocit, že mně to musí rozvalit bok?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky