Recenze: Psycroptic - The Watcher of All (EP)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

PsycropticThe Watcher of All (EP)

Garmfrost29.11.2020

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: všem možném

VERDIKT: Death v rukou Psycroptic není z těch, co šokuje brutalitou a surovostí. Neklouže ani k přílišné srozumitelnosti a zpěvnosti. V skladbách samotných se mísí nefalšovaná řežba, která není daleko od thrashového běsnění, s atmosférickými přesahy doprovázenými čitelnou strukturou.

O australských Psycroptic lze v klidu říct, že mají čuch na dobrý riff, zmáknutou techniku i patřičný oheň v žilách. Jejich technický death metal nepostrádá špičkovou rytmiku, líbivé melodické linie, ale ani jistou neurvalost, se kterou zůstávají deathovou partou. Za dvacet let, co jsou součástí scény, vydali sedm dlouhohrajících alb, ale EP až to letošní. The Wathcer of All není nahrávkou nijak obšírnou – necelých sedm minut opravdu není mnoho, ale obě skladby mají natolik chytrou strukturu, aby vyvolaly v posluchači touhu pořádně se v nich porochnit a fest si zařádit.

Death metal v rukou Psycroptic není z těch, co šokuje brutalitou a surovostí. Neklouže ani k přílišné srozumitelnosti a zpěvnosti. V skladbách samotných se mísí nefalšovaná řežba, která není daleko od thrashového běsnění, s atmosférickými přesahy doprovázenými čitelnou strukturou. Novic Todd Stern se od As the Kingdom Drowns v kapele pěkně zaběhl a tak jeho basové party na The Watcher of All zní zcela přirozeně.

A Fragile Existence otevře až filmová melodie, která mě lehce znervóznila. Měl jsem obavy, aby se kapela příliš nerozplizla. Naštěstí se po pár okamžicích skladba rozjede a odfoukne jakékoliv pochybnosti. Thrashové zasekávání se plynule mění až v pseudoklasické trylkování. I tempo se mění každou vteřinu. Od houpaček až po sypačky. To samé platí i pro zpěv, který v klidu growluje a štěká i zpívá. Titulní skladbu mám z dvojice raději. Není tolik vzletná, je více při zemi a je podstatně razantnější. Víc se zde growluje a hobluje. Toho thrashe je zde také dost, ale v ničem to nevadí. Naopak. Myslím, že tento fousatý styl Psycroptic sluší a ozvláštňuje jejich prvotřídní technickou rubanici. Jedinou výtku mám asi k nazvučení šlapáků, které zní takřka uměle. A to je škoda! David Haley je machr, který má snad osmery končetiny a dokáže vyvinout rychlost světla. Hehe!

Těžko soudit kratičké EP, které spíše naznačuje a předvádí se, než by se snažilo vyvolat dojem jako celistvá nahrávka. Proto i ke konečnému verdiktu přistupuji jako k velice příjemné lákačce, která má navnadit fans Psycroptic na další desku a rovněž má za úkol připomenout všem, že tu kapela stále je a musí se s ní počítat.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?