Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Puissance - Grace Of God

PuissanceGrace Of God

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Grace Of God je celkově melodičtější dílo oproti dobám minulým, z mnoha pohledů určitě i přístupnější a schopné oslovit řady fanoušků industriálu, elekroniky i gotické scény.

Závoj husté mlhoviny a podmračené šero se rozprostírá na bojišti kolem militantního dua Puissance. Není zrovna jednoduché dostat se na kobylku uskupení, kterému v našich končinách přišlo na chuť jen pár vyvolených, jinak se zdá býti pojmem téměř neznámým či zcela mrtvým. Svůj chladný, strojový projev začali Puissance vysílat někdy kolem roku 1993, kdy došlo k prvnímu setkání obou protagonistů a Grace Of God (nepočítám-li kazety a EP´s) je již sedmým zářezem v diskografii formace. Severští pěšáci se po jiných zkušenostech nakonec uchýlili pod ochranná křídla firmy Equilibrium Music, vydávající většinou ambientní, meditační a neoklasickou muziku (Ataraxia, Elend). Pánové Möller a Söderlund se kromě Puissance angažují i v dalších bočních projektech, ze kterých za povšimnutí stojí hlavně seskupení Arditi, jehož poslání je rovněž protknuto fascinací bitevního světa.

 

Mnohaletá cesta Puissance od minimalističtějších industrialních výprav prozatím končí u posledního Grace of God, které vyšlo z kraje roku 2007. "Boží Milost" je hotovou přehlídkou stylů, jejichž hlavním úkolem je povýšit elektronický lomoz na skutečnou muziku. Prim zde hraje zejména industrial, nebo alespoň to, co z něj zbylo, v dalších rolích se nezávazně střídá ambientní rozjímání s neoklasickou vzdušností, náznaky trdé i popovější elektroniky, záchvěvy dark wave a celková potemnělá nálada si jistě má co říct s klasickým gothic rockem 80-tých let. Zpěv (po těžkých útrapách se mi nakonec podařilo vypátrat, že jeho autorem je Fredrik Söderlund) si libuje v hlubších polohách, tu typicky gotických, jindy ve stylu vyhovujících deklamacích, kde se v ráznějších rytmech nabízí přirovnání k Vorphovi ze Samael. Vzhledem k tomu, že Samael se nacházejí poněkud v jiných vodách, berme prosím toto přirovnání pouze jako přibližné. 

 

Pár postřehů k trackům je na místě. Album otevírá titulní valivá skladba, poměrně silně symfonická, na poměry Puissance atmo záležitost, kde přes neoklasické stěny a hlubokou deklamaci sem tam probleskne bizarní cinkot kláves. Zřejmě proto, aby tomu všemu dodal zvláštní neklid. Protipól a poněkud temnější bojovné manýry lze najít ve Warzone, která nezůstává nic dlužná svému názvu a hrdě popisuje momentky z válečných polí. Asi nejtvrdší věcí Grace Of God je píseň Conspiracy, plynoucí v údernějším a trochu rychlejším než pomalém tempu, jež po nikterak záživné In Death, přináší vítané osvěžení do řad slábnoucího pluku. Závěr alba obstarává slušná dávka epiky v podobě Brittle, znějící až vítězoslavně či přinejmenším honosně a na úpný konec a oraz ještě zazní ryze instrumentální Loreto.

 

http://i88.photobucket.com/albums/k166/wodensson_1/dec_09/puissance_logo.jpg

 

U jedné skladby bych se však zastavil trošku detailněji. Osobně mě z celého osmimístného playlistu nejvíce zaujala, a to hned z několika důvodů. Třetí v pořadí Walls Of Freedom, která má ze všech songů nejvíce co do činění s ambientní polohou produkce Puissance. Již při prvních posleších jsem se u této skladby setkával s dojmem, že mi někoho připomíná, až jsem došel k názoru, že jde kupodivu o Of The Wand & The Moon, (konkrétně jejich šamansky zasněné album Emptiness:Emptiness:Emptiness), jednočlenný to projekt pana Larsena. Z filosofického zaměření obou kapel se jedná o pořádný nesmysl, z pohledu atmosféry a náladotvornosti se však na povrch dostává nemálo styčných bodů. A to se v případě Of The Wand & The Moon jedná o čistě přírodní, mystický ambient...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky