Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pure Wrath - Bleak Days Ahead

Pure WrathBleak Days Ahead

Garmfrost22.5.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Bleak Days Ahead posluchače vede tak, aby pozapomněl, že poslouchá sled akordů, tónin a rytmů. Tím album rozhodně není. Má plno přesahů, hraje si s emocemi. Chladem, smutkem i vztekem. Album je black metalové, rockové, zasněné, rozvolněné i konkrétní.

Po promu Pure Wrath jsem sáhl čistě ze zvědavosti. Znalcům je tvorba indonéského projektu multiinstrumentalisty Januarya „Ryo“ Hardyho dobře známá, alespoň se to tak s ohlasů různě po síti zdá. Kapel ze Západní Jávy mnoho neznám (žádnou), proto jsem čekal něco hodně podzemního, syrového a možná neohrabaného (odpusťte mým předsudkům) a šokovaně zíral, co se na mě sype za parádu. Pure Wrath nabízí silně nadprůměrnou atmosférickou, post/blackovou krasojízdu, se kterou Hardymu pomáhá hostující Yurij Kononov (dříve White Ward).

 

pure wrath

 

Bleak Days Ahead je již čtvrté dlouhohrající album Pure Wrath, styl i rukopis projektu je rozvinutý, dopilovaný do puntíku. Nalákán jeho silou jsem se jal na výpravu do minulosti a s údivem koukal, že i starší nahrávky stojí za hřích. Bleak Days Ahead už tolik nezdobí black metalové odění. Nové album je otevřené různým lákadlům, naléhavosti minulosti se nebrání, avšak je vedené moderním myšlením nesvázané instrumentálními či vokálními zábranami.

 

Temné dny před námi působí silou i něhou, drásavé lyrické myšlenky se neobrací do jiných světů, vystačí si se současností, se střety civilizací, s aktuální hrozbou konfliktů globálních i vnitřních. Ruku v ruce se k náladě pojí hudební poselství, západní kultura je dominantní, nikoho by nenapadlo, že jsou Pure Wrath kapelou z opačného konce světa. Ryo umně zakomponovává do metalového rejdiště saxofon, hammondky, soundtrackové asociace, ženský zpěv, art… Místy vzniká prostor pro jazzové orgie, vše je ale hnané v pevných mantinelech. Hra se nebortí, pouze bobtná.

 

Bleak Days Ahead posluchače vede tak, aby pozapomněl, že poslouchá sled akordů, tónin a rytmů. Tím album rozhodně není. Má plno přesahů, hraje si s emocemi. Chladem, smutkem i vztekem. Album je black metalové, rockové, zasněné, rozvolněné i konkrétní. Posledního připodobnění je ovšem nejméně. Je tedy se připravit, udělat si čas, protože takový poslech se nehodí jako kulisa.

 

Šíři alba napomáhá několik hostů. Vedle zmíněného Yurie Konovova, zde zazní hlas Glenndera (Warkvlt, Sethos), Danyho Tee (Acathexis, The Leaving…), doprovodné zpěvy Andrewa Rodina (dříve White Ward) a saxofon v podání P.F. Ryo se zhostil rovněž produkce, mixu i masteringu, hraje tedy vše přesně podle vlastních představ a vizí. Za zmínku stojí zdánlivě nenápadný, ale emocionálně silný artwork od Aghyho Purakusumy, který vytvořil obálky i pro starší počiny Pure Wrath a kapele tak evidentně rozumí.

 

Přiznal jsem se, že jsem neznal žádnou indonéskou kapelu, či přinejmenším si nepamatuju, že bych nějakou poslouchal. Což je v podstatě totéž. To jsem po nastudovávání Pure Wrath a všech podílejících hostů lehce napravil. Nyní mám jakýs takýs obrázek o tamní scéně, která není vůbec marná. Pure Wrath se krapet obrátili od své black metalové identity, a otevřeli se různým tvářím hudebních odnoží, aby obohatili svůj vlastní vesmír. Ohromující místa, či spíše plochy střídají méně vzrušující okamžiky, energie místy padá, nicméně i v takových chvílích jsou Pure Wrath a jejich Bleak Days Ahead velkolepí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky