Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O domácí omladině Purnama jsem toho do teď moc nevěděl. Samozřejmě jsem zaregistroval Bhutovu recenzi na jejich debut Lioness, a že je dost chválil. Zároveň jsem si všiml nejen gradující chvály, ale i pošklebků. Nikdy jsem však neměl chuť si jejich muziku pustit nebo navštívit koncert. Přiznám se, že mě podobné haló kolem kohokoliv spolehlivě odrazuje. S Purnamou to bylo obdobné. Když padl návrh na recenzi novinky Flame of Rebellion, kterou nám zaslal vydávající label MetalGate, sáhl jsem po ní se vší zvědavostí, jakože i já konečně prozřím a uslyším kapelu, o které se dnes tolik mluví a která vyhrála Spark Fresh Blood. Dokonce jsem zaregistroval hlášku – Behemoth pro chudé… To musím slyšet. Hehe.

Ještě před prvním poslechem jsem si pro představu o vývoji, který Purnama za tři roky mohla ujít, pustil Lioness. A panečku, o pěkný posun se jedná. Rovněž jsem si uvědomil, jak jsem udělal dobře, že jsem si před prvním poslechem Flame of Rebellion o kapele nic moc nezjišťoval. Asi by mě odradilo všechen ten vzruch kolem dění v kapele, jakási snaha o společenství a nerovnováha mezi usměvavou a srdečnatou image lidí, kteří pořádají benefiční akce a surovou vzteklostí samotné muziky. Takto na mě působila pouze muzika a ta je vskutku brutální a nenávistná. A poslouchatelná.

Líbí se mi grafika nahrávky, která je opravdu pěkně udělaná a pro každého příznivce fyzických formátů pravým požehnáním. Je vidět, že se tu nešetřilo prostředky, ale ani kreativitou. Jak vidno, klukům záleží na všem, co má společného s názvem Purnama. Grafika, obrázky, fotky i texty příjemně doplňují hudbu samotnou. Tady je forma versus obsah v plné symbióze. Asi i hluchý si všimne špičkového zvuku studia Barn a zejména mixu s masteringem, který kapela poslala samotnému Andymu La Rocque. Skvělé!

Ale pojďme raději k muzice. Tedy k Flame of Rebellion. Půl hodinová nálož pestré kolekce mixu deathu s blackem je doslova napěchována explozivní energií a chytlavými riffy. Oproti Lioness, kde jim do dokonalosti chyběl ještě velký kus práce, je novinka podstatně dál. Každý instrument pracuje pro celek. Nic nepřečnívá. Alfou a omegou bývá nazvučení a provedení bicích a zpěvů. Bicí moc pěkně pomlaskávají, jsou diktátorské, přesné i hravé. Jsou ultimátní v blastech, příjemné při přechodech nebo prací s činely. Vokály snesou i ta nejpřísnější měřítka. Hluboký nařvaný growl doplňují jedovaté screamy. Ano, kapela se zatím svých vzorů nepustila, ale tuším, že s rychlostí, jakou Purnama na sobě pracuje, i tohle časem vyladí.

Skladby samozřejmě nestojí pouze na bicích a dobrých zpěvech. Kluci mají skvěle natlakované kytary, které spolu s basou dělají divy. Basa svojí pestrostí nejen drží spodky, ale rozvíjí kytarové harmonie. A to se mi líbí. Tak to mám rád. Kytaristé často pulzují v kilech oba to stejné, občas se jedna rozjede do sólových vyhrávek a druhá drtí rytmiku. Dovedu si představit odvážnější přístup ke strunám, ale pro začátek a v rámci stylu to určitě stačí. I mnohem známější jména mají kytary daleko sterilnější, vystačí si s menší variabilitou a nikomu to nevadí. Vzhledem k tomu, že mám rád řeckou mytologii, užil jsem si lyrický koncept Prometheovy vzpoury jakožto jedince, který se nespokojí s tím, co má a co naopak nesmí. Ať to stojí, co to stojí. Zřejmě paralela ke kapele samotné.

Největší devizou nahrávky je cit pro hymničnost, aniž by slevila ze své brutality. Až se sám sobě usmívám pod fousy, jak si pomlaskávám. V Purnamě cítím velký potenciál. Má v sobě potenciál růst. Kam, to nám ukáže budoucnost. Suma sumárum – hodně dobrá brutální zábava bez patosu a typicky české neohrabanosti. Nedivím se tolika nadšení, které Purnamu zaslouženě doprovází…