Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Qrixkuor - The Womb of the World

QrixkuorThe Womb of the World

Victimer9.1.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Postupná proměna Qrixkuor v orchestrální těleso aktuálně dokonána. Zázrak se nekoná, pozitiva ale jasně převládají.

K choré londýnské dvojici Qrixkuor se dostávám trochu chaoticky, což vzhledem k jejich podobně se chovající tvorbě není úplně na škodu. Debut Poison Palinopsia, tedy dvouskladbovou (de)konstruktivní deathmetalovou zápletku, jsem doháněl až po sdolání EPka Zoetrope. Death metal Qrixkuor je surové disonantní prostorové území plné zvratů a chaotických situací. Zacyklená hmota vyrubaná ze země a jak se ukázalo, také hledající další výrazový prostředek, jak zhmotnit noční můry ještě důvěrněji. Avantgardní načernalý death metal? Může být, stejně jako můžeme volit další přídavné termíny. Již tak obsáhlý rejstřík kapely postupně více dokreslovala neoklasická vrstva. První náznaky debutu EP Zoetrope velmi jasně rozvedlo, aby na novém albu The Womb of the World již bylo vše podřízeno spojení death metalu a orchestrace. Za tou stojí skutečný orchestr Silent Star. Druhé album mágů operuje na území, kde vládne smrt, chaos, disonance a symfonická avantgarda. Aneb prostor k vyjádření je širší, smyčce mají na albu rovnocenou roli a jejich dramatizaci můžeme místy vnímat dokonce dominantně.


Qrixkuor reprezentují hudební monolit. Byli jím už v minulosti tím, jak chápali své podzemí, dnes je to v doprovodu skutečného klasického organismu. Ta proměna je od prvního alba poměrně zásadní, byť se nemění základ, kompozičně i zvukově Qrixkuor velmi narostli. Pak je to samozřejmě o tom, jak nastavit aranžmá a zvukově vyladit dva protilehlé umělecké světy. Tohle si myslím Qrixkuor zvládli na pomyslné hraně. Aby nezněli příliš bombasticky a ani příliš jednoduše, to se podle mého povedlo. Ale protože je ta orchestrální část výraziva vytažena na rovnocennou úroveň s hrubozrnným rozvratem, je o zvyku, jak tohle přijmout a umět se přizpůsobit. Sám nejsem v tomto směru úplně striktní a mnohým věcem se přizpůsobím docela snadno, tady to přeci jenom stojí jisté vypětí. Odvaha a schopnost si skladatelsky poradit ale vítězí. The Womb of the World je určitě v nelehké roli, ale tím, jak jsou celé skladby ošetřeny vidím ve spojení obou světů jednoznačně pozitiva. Výzva přijata.

 


Neoklasická část je logicky modifikována k potřebám kapely a rozšiřuje spektrum její současné tváře. Stejně mi ale pomáhá vnímat tu současnost uhlazeněji a díky vytažené dramatizaci poměrně stravitelně. Kdo si nepotrpí na razantní dějové zvraty a rád se zavrtá do víru chaotických vjemů, bude asi zklamán. I tyhle aspekty v sobě Qrixkuor dál nesou, ale je třeba se dostat pod tu opulentní vrstvu orchestrace. Já si užívám poslechy desky zcela v jiném rozlišení. Nic nedělit a nechat vše plynout, naplno rozehrát. Abych mohl pochopit, nakolik se dílo povedlo skladatelsky vycentrovat a dostat tvorbu kapely do nové dimenze. To rozkročení za pouhé čtyři roky je poměrně markantní. Navíc Qrixkuor nestrádají ani po vokální stránce, na novince hostuje zpěvačka Jaded Lungs. Jako průvodkyně i šílená kněžka zlovůle a škodolibosti. Lady i mrzká svině, kterou když mám přímo v uších, je to jako mít hlasy v hlavě - ty věčné pochybnosti, prokleté poklesky a závislosti v deliriu našeptávané ve zvyšující se chaotické kadenci. Tomu když člověk na chvíli podlehne, cítí se fakt bledě.


Qrixkuor uspěli. Není snadné oddat se takto zásadní proměně a postupně etablovat nový, velmi zřetelný prvek. Vedle Lychgate (ano, taky Londýn a taky Greg Chandler za studiovým kormidlem), beru nové album Qrixkuor jako další variantu, jak modulovat avantgardní extrém za pomoci neoklasického doprovodu. Ač jsou si obě kapely jinak výrazově vzdálenější, obě mi svým uměleckým entuziasmem a schopností dostávat se na další úroveň sympaticky zaplňují místo, kam si soukromě dávám jména, od kterých budu v budoucnu čekat zásadní věci. U Qrixkuor je to ale pořád s jistými otazníky kolem celkového nastavení. Pořád si myslím, že ta symfonie šla udělat střídmější a z části ji drží nad vodou skladby jako takové, jejich zvládnutá výpravnost. Ten prostor, který nyní kapela zaujímá je opravdu velký a kdyby se příště šlo více do hloubky a ne dál do prostoru, asi budu šťastnější. Nicméně, The Womb of the World je velmi dynamická záležitost, neohrožená a také povedená.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky