Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Radare - Der Endless Dream

RadareDer Endless Dream

Jirka D.2.4.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# GOLDEN047) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Radare jako promyšlení a hodně pomalí zástupci instrumentálního post-rocku, kterým lze porozumět a které si lze oblíbit.

Německou kapelu Radare jsem nikdy moc nesledoval, i když jejich předchozí desku Im Argen (2015) jsem díky jejímu vydání na Golden Antenna Records a pěknému obalu zachytil. Obal té aktuální by mě k poslechu nikdy nepřiměl, nicméně pravda je, že mnohem většího kýče po stejné linii dosáhli finští Besra se svou nahrávkou Anhedonia. Čest každému, komu se líbí. K poslechu měl přiměl prostý fakt, že se deska s podivným německo-anglickým názvem Der Endless Dream objevila v poště a na jakékoliv výmluvy bylo najednou pozdě.

 

V promo řečech se píše o tom, že tohle album prozkoumává zmatek adolescentních tužeb a představuje příběh o útěku a touze být součástí něčeho smysluplného a pravdivého, pod čímž si samozřejmě můžete představit tisíc a jednu pikantní story ze života s větší či menší porcí reálného základu, naivity, hlouposti, čehokoliv. Co konkrétně měla kapela na mysli a jak s tím záměrem naložila, můžeme jen spekulovat, protože deska je komplet instrumentální a veškeré své sdělení předává pouze prostřednictvím kytar, baskytary, bicích, synťáků, saxofonu a klarinetu. A není to snadná práce ... myšleno pro posluchače, protože deska je to ultra pomalá, ospalá a celou dobu mám pocit, že by jí prospěl nějaký vizuální doprovod. Plátno za kapelou, projekce aspoň s detailem na letícího motýla, protože hudba sama o sobě postrádá naprosto jakékoliv ambice zaujmout na první dobrou. Je to post-rock bez gradací a bez dynamiky, post-rock velmi komorní a natolik citlivý, že při jakékoliv vaší hlasitější odezvě se všichni hráči utečou schovat kamsi za oponu.

 

Radare band

 

Dominantou zvuku Der Endless Dream jsou především syntezátory a současně s nimi kytary většinou protáhlé přes nějaké efekty a pedály (něco jako wah wah, nejsem kytarista...), což obojí vytváří ambientně laděnou náladovou hudbu, u níž rytmika nehraje zásadní roli. Jde prakticky o přesný opak takových Maserati, s nimiž by šlo díky zmíněným syntezátorům najít nejedno pojítko, ale narozdíl od kterých Radare netančí, ale lehce pospávají a dumají nad problémy dospívajícího jedince. Vlastně mi přijde docela divné, že celé toto bouřlivé téma (co si vzpomínám na svoje období) je zhudebněno tak nekonfliktně, přemýšlivě a evidentně dost promyšleně.

 

Bez ohledu na ústřední téma desky a jeho překvapivé uchopení se mi ale líbí, že Radare nejsou pokustóni hrající na náhodu s velkými řečmi okolo, ale technici s velkým citem pro to, jaký zvuk použít, jak ho po cestě do reprobeden rozebrat, jaký efekt k němu přidat, kdy lehounce přitlačit a kdy se naopak stáhnout hluboko do sebe. Z tohoto pohledu je Der Endless Dream silně promyšlenou deskou, jejíž minimalismus nemá základ v lenosti a v neschopnosti, ale v jasné myšlence vedené cílevědomým uměleckým záměrem. A stejné je to s hostujícími nástroji (saxofon, klarinet), které by šly zneužít a vyždímat do mrtě, ale nic takového se neděje - záměrně se jejich role omezuje na malé střípky dobře zakomponované do celkové hudební mozaiky.

 

 

Rozhodně si nemyslím, že k téhle desce si budete hledat cestu nějak snadno nebo že jsme se já sám při jejím poslechu dobral absolutního pochopení.  Nejspíš nedobral a vlastně mi je to svým způsobem jedno. Její poslech si umím užít, když na něj mám zrovna náladu (netvrdím, že kdovíjak často), její limity beru celkem přirozeně a třeba akusticky zahrané bicí si vyloženě užívám, jakkoliv jejich role nepatří k hlavním. Der Endlees Dream jsem se naučil brát jako citlivý a nekonfliktní soundtrack určený ke kontemplaci a rozjímání. O zmatku adolescentních let samozřejmě nemůže být řeč.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky