Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř čtyři dlouhé roky trvalo čekání na nové album britských Radiohead a nutno poznamenat, že po sérii prohlášení o definitivním konci nahrávání klasických LP a omezením se na zveřejňování jednotlivých songů přes internet jsem zprávu o nečekaném vypuštění plnohodnotného počinu do éteru vnímal jako blesk z čistého nebe. Nakonec nic není tak horké, jak se původně zdálo a Radiohead dokonce upustili od modelu distribuce použitého na In Raibows, kdy nechali zcela na fanoušcích, kolik digitálních zlaťáků za album ve finále zaplatí. Určitě hezké gesto, ale jak všichni víme, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Poučeni otřepaným "Podej prst, utrhnou ti celou ruku" je aktuální počin The King Of Limbs k dispozici jako placený download za předem stanovenou cenu. Milovníci hmatatelných inkarnací v podobě velkých černých, nebo menších stříbrných hrajících koleček budou muset své choutky potlačovat minimálně do března, na kdy je připravena standardní CD verze. Pro ty zmlsanější a náročnější je pak na květen přichystáno speciální Newspaper album.

A jací jsou tedy Radiohead roku 2011? Žádné velké překvapení se nekoná, komu dříve jejich hudba připadala nudná a vyměklá, bude po poslechu The King Of Limbs jěště znechucenější a otrávěnější, valné nadšení zřejmě neprojeví ani příznivci raného období reprezentovaného The Bends, Ok Computer nebo částečně i posledním In Raibows. Thom Yorke a spol. totiž vkročili do dalšího desetiletí obklopeni oparem elektroniky a programování, živé nástroje jsou upozaděny na úkor zdánlivě nelogicky poskládaných ruchů, beatů, chrastění vytvářející dojem zrychleně přehrávaného romantického filmu na stokrát rozstříhané a znovu slepené pásce. Ani žádné jasné hity se tentokrát nekonají.

Radiohead rezignovali na klasickou stavbu písní typu sloka – refrén a rozhodli se vydat cestou nenápadně plynoucích minipříběhů, jejichž nosným prvkem se stalo právě ono zvukové vrstvení, prolínání doprovázené minimalistickou rytmikou a Thomovým zpěvem vyhlazující a usměrňující neklidně tepající tempo většiny z nich. Tento přístup asi nejlépe reprezentuje čtvrtá v pořadí Feral, jejíž epileptické klopýtání mi zpočátku namísto příjemných pocitů způsobovalo spíše bolest hlavy a tik v oku. Přiznám se bez mučení, že nebýt závěrečné trojice relativně čistých, syntetikou nenarušovaných Codex, Give Up The Ghost a Separator, měl jsem po prvním poslechu ani ne 40 minut trvající nahrávky sto chutí milého The King Of Limbs mrštit do koše (tedy toho virtuálního), ale s každou následující detailní pitvou jednotlivých songů jsem postupně stále víc a víc pronikal skrz onen elektronický krunýř chránící křehké živoucí nitro stvořené z jemných melodií, ranní rosy a lesního vánku.

Pokud vydržíte s trpělivostí, nakonec zjistíte, že pod zdánlivě neprostupnou slupkou jsou noví Radiohead vlastně odhalenější a zranitelnější než kdykoliv předtím. Absence hrubého zvuku elektrické kytary ještě více napomáhá vykvést kráse a jemnosti, díky níž pro mne Radiohead byli vždy více než jen rock/popovou kapelou – malíři osvobozujících i skličujících pocitů, terapeuty a zároveň narušiteli poničených duší. Ke všem jejich nahrávkám se často a rád vracím, skrývá se v nich totiž něco zvláštně přitažlivého, hypnotizujícího a povznášejícího, a ani The King Of Limbs rozhodně nebude výjimkou. Vůbec mi nevadí, že všech osm písní vidělo kytarový riff maximálně tak z okna rychlíku a nazvat je rockovými by bylo asi stejně pošetilé jako prohlásit Ozzyho Osbourna nejlepším astrofyzikem všech dob. Alternative pop? Dost možná, ale není to nakonec jedno? Radiohead jednoduše zůstali sví, ostatně jako vždy. Nestvořili sice žádný milník, o kterém se bude básnit ještě mnoho let, ale jejich hudba dokáže být stále poutavá, nevinně hladivá i plná vzrušujících momentů.