Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ragnarok - Non Debellicata

RagnarokNon Debellicata

Garmfrost20.11.2019
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Non Debellicata není víc než poctivou stylovkou. Potěší, ale nenadchne. Ta tam je originální svébytnost starších nahrávek. Uhání v rychlejším, nekomplikovaném tempu...

Norští Ragnarok už nejsou onou mrazivě půvabnou kapelou z devadesátých let. Ty tam jsou temně romantické melodie Nattferd nebo skočně jedovaté Arising Realm, anebo brutální Diabolical Age. Každá z těchto dnes už kultovních desek byla svojí podstatou svébytná a jiná než ta druhá. Právě tohle se mi na Ragnarok líbilo nejvíc. Kdo má taky poslouchat pořád to samé. V Ragnarok je z původní sestavy pouze Jontho, který na předchozí, jinak velice slušné Psychopathology, vyměnil bicí soupravu za mikrofon a pustil se do řvaní. Moc dobře se mu ale nevedlo, byl nejslabší položkou nahrávky. Bylo otázkou, zda se zlepší, nebo opět změní sestavu a osloví nového frontmana. Non Debellicata nahrála prakticky totožná parta, jen basu nahrál novic říkající si Rammr, jinak zpívající kytarista z folk metalových Elvarhøi. A výsledek?

 

ragnarok

 

Obavy nulového vývoje vzhledem k tomu, že desku nahráli stejní lidé, můžeme hodit za hlavu. Ano, Psychopathology i Non Debellicata se příliš neliší. Jsou si podobné, což v minulosti nehrozilo. Jakmile se však zaposloucháte, všimnete si nejen mnohem zajímavějšího hlasového projevu Jontha, ale větší intenzity a žánrové čistoty. Je možné, že tomu, kdo Ragnarok uznával pro jejich svébytnost, bude podobné zařazení zpátečky vadit. Naopak, milovníkům old schoolu by Non Debellicata mohla chutnat.

 

Díky dobře ošetřenému zvuku je možné si vychutnat dobré řemeslo, ve kterém není prostor pro úhybné manévry, ani pomocné berličky. Deska hned od prvního taktu úvodní a zároveň titulní vypalovačky uhání v rychlejším, nekomplikovaném tempu. To zvolní, jen aby se neřeklo. Pánové svému řemeslu ale rozumí a jednoduchou řezbu podají tak, že nenudí. Devízou Ragnarok je odjakživa výstavní práce s melodiemi. Jontho má na kytaristy štěstí a Bolverk byl dobrou volbou. Byť jeho debut v podobě Malediction nebyl z nejšťastnějších, od té doby se vypracoval natolik, že je nejen šikovným muzikantem, ale jeho riffy a tuny sólových vyhrávek jsou rok od roku suverénnější a chytlavější. Letos mu navíc sekunduje výborný basák, který kytarám nedělá pouze křoví, ale zapojuje se do členité mozaiky. Například se mi líbí akustické hrátky v Sanctimoneous nebo Nemesis, které se příjemně proplétají s basou. Bolverk je bourák a ozdobou Ragnarok. Jonthův nástupce na bicí, o víc než dekádu mladší Malignant, vdechl Ragnarok oheň do žil. Jeho svižná hra nepostrádá pestrost strunových kolegů. Muzikantská šikovnost však není všechno, novinka trpí přílišnou šedí. Na to, že se vrací do lůna blacku, jsou málo zlí či tajemní. Jsou partou chlápků, kterým to dobře hraje, přesně ví, jak hrábnout do strun, ale už ne tolik, aby přišli s nápadem, ze kterého se posadíte na prdel.

 

 

Non Debellicata není bůhvíco. I přes výbornou instrumentaci a skladatelský um, není víc než poctivou stylovkou, která potěší, ale nenadchne. Psychopathology mě baví svojí pestrostí mnohem víc. Obávám se, že svojí všedností novinka zapadne. Nejen nyní, kdy vychází mnohem zajímavější nahrávky, ale i v běhu času se tato deska nezapíše v diskografii Ragnarok tučným písmem. Průšvihem Non Debellicata není, pěkně odsýpá a obsahuje pár skvělých okamžiků, ale od Ragnarok jsem zkrátka čekal silnější a složitější zážitek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky