Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ram-Zet - Freaks in Wonderland

Ram-ZetFreaks in Wonderland

Sorgh23.4.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Příjemné, lehce avantgardní dílko, jehož místo pod sluncem je zasloužené.

Zajímavou a poměrně silnou deskou se nám v loňském roce připomělo norské sdružení svobodných umělců Ram – Zet. Většina prospektorů, kteří mají severní lokality pod palcem se asi bude orientovat, pro ostatní jen připomenu, že kapela funguje od roku 1998 a od prvních krůčků se potýká se stylem, který bývá popisován jako směs avantgardní nevšednosti s gotikou a blackovým třeštěním. Minimálně od minulého Neutralized zmínky o blacku silně pokulhávají, ale to není podstatné. Dostáváme se tedy opět do Skandinávie, kde snad za každým kamenem vegetuje podivín leštící od útlého věku kytaru. A kdoví co ještě.

 

Album se jmenuje Freaks In Wonderland a dává nám na rozehřátí podnět k zamyšlení. Jsou těmi šílenci sami hudebníci nebo jde jen o téma, jímž se zaobírají? Zkusme na to přijít soustředěným poslechem. Pravda bude někde mezi. Ram-Zet servírují svěží mix tvrdého metalu, v němž by se mohla najít celá řada přístupných posluchačů. Hudba prezentuje moderní vizáž  propojujících se vlivů a inspirací. Tvrdostí a škrabavým zvukem kytar mi nejednou připomínají jejich krajany Madder Mortem a tento pocit narůstá o to víc, když jsou tyto prvky postaveny po bok čistému a jasnému hlasu zpěvačky Sfinx. Její projev je průzračný jako bystřina, která mi v nižších tónech připomíná božskou Anneke von Giersbergen, a v těch vyšších zase Amy Lee z Evanescence (skladba Land Of Fury).

 

Ženský zpěv v opozici k podladěné hudbě je jednoznačně to nejlepší, co album nabízí. Naproti tomu druhý vokál, za který je zodpovědný zpěvák Zet, mi vůbec nesedí. Má snad vyvolávat taje negativných emocí a stinných koutů života, ovšem výsledný skřehot působí touto svojí snahou až kýčovitě. Bohužel dostává hodně prostoru a kapela na něm staví stejně jako na zpěvu Sfinx. Jeho čistá podoba je mi mnohem sympatičtější (např. ve skladbě As The Carpet Silent Falls). Nadmíru osvěžujícím momentem, který se vymyká klasické podobě Ram-Zet, je pasáž zhruba na přelomu šesté minuty u již zmíněné Land Of Fury. Tady se hudba dostává do revíru divoce sólující kytary, kterou krotí hustá, ale opravdu hustá basa. Famózní práce. A takových vymakaných rozmarů je na albu víc. Své nezastupitelné místo na albu mají klávesy. Ty buď útočí stylem kabaretního klavíru, nebo jen nenásilně dolaďují celkový výraz.

 

Deska působí veskrze pozitivně, skoro až vesele a já si s porozuměním klekám vedle nenápadného šaška (nebo je to jen blázen?), který z povzdálí pozoruje tento rej, aby mi objasnil smysl humbuku okolo. Atmosféra navozuje pocity laika na zkoušce divadelního souboru, který secvičuje nevšední muzikál. Před očima defilují postavy, mění hlasy, intonaci i šat a přes nepočetný ansábl rozehrávají dějství mnoha postav. Jako neznalý hlubších souvislostí mi trvá do děje proniknout a zpočátku se jen zmítám ze strany na stranu. Až po čase dílo získává jasnější kontury a teprve tehdy dokážu ocenit to, o co se protagonisté snaží. Divadelní atmosféru podtrhuje i obal desky, na kterém kapela pózuje uprostřed vyklizeného divadla. Nejde o nic světoborného a kvůli němu bych si album určitě nekoupil. Hudební náplň mě však o kvalitách Ram-Zet přesvědčila, a tak je řadím k lepšímu průměru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Honza K. / 23.4.13 8:01odpovědět

Ten obal je příšernej!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky