Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A je to tady. Rok se sešel s rokem a je zde další, v pořadí už páté dlouhohrající album čím dál pochmurnějšího projektu Ravenoir. Alesh se nechává slyšet, že se jedná o poslední nahrávku na dobu neurčitou. Ať už to znamená cokoliv, jisté je, že i z letmého obeznámení se s předchozí tvorbou je znát postupný sestup do světa temnoty a černých nálad. Zatímco první tři počiny posluchače lákaly extrémnějšími choutkami, předchozí Nocturne vystavil posluchači zrcadlo v podobě melancholického hledání plného melodií a pokukování po doom metalovém ranku. Deadreams jde směrem k osudovosti a záhrobním náladám mnohem dál. Na konci je už jen závěrečný soud, smrt, zmar a chlad.

Deadreams je dílem osobním i absolutně odosobnělým. Jde vám naproti a zároveň vám staví do cesty překážky. Přičemž se Ravenoir nesnaží o žádné složitosti. Tempo skladeb je závratně pomalé, nezrychlí. Atmosféra je hutná a natolik hypnotická, že se snění nevyhnete. Ve snech však k žádnému uvolnění nedojde. Alesh tryzny neprosvětlil ani vokálně. Zpěvy jsou vesměs až na pár výjimek vedené v čistých polohách, žádných trylků a popěvků se posluchač nedočká. Myslím si, že by náladu skladeb jiný způsob hlasového projevu rušil.

Ačkoliv zmiňuji pouze Aleshe, ten je i zde obklopen hostujícími muzikanty – zejména kolegy z Root. Vedle bubeníka Jakuba Vašice se objevil i Zbyněk Husa. Dalším, kdo pohostinně přispěl svým umem, je Aleš Hampl (Henych 666, Minority Sound, Return to Innocence). Jeho sólový part zazní v coveru Black Funeral od Mercyful Fate. V této hymně hraje na bicí výborný Anton Samokhvalov (Besna). Alesh je však tvůrcem, tím, kdo koordinoval své hosty. Nahrál kytary akustické i elektrické, své vize zhmotnil také na klávesových nástrojích a piánu, a v neposlední řadě vše nazpíval.

Po prokousání se zdánlivě šedivými skladbami se opona emocí otevře, a výsledkem je poměrně barevné album. Základním kamenem je samozřejmě temnota, kterou občas na světlo světa vykoukne lahodněji znějící nápěv či harmonie. Vzápětí vše propadne zpět do světa stínů a smrti. Zlem jsou instrumentální kompozice. Ty jsou pořádně černé. Takřka ambientně znějící soundtrack ke konečnému dni, kdy už to ani nejste vy, trýzní vědomí nepříjemné melodie a nenabízí vysvobození. Příkladem budiž výborný song Necromorphosis (Murderous Silence in Astral Bowels), jehož závěr se postupně vlije do tříminutového klavírního epilogu. Album po té však pokračuje bonusovou dvojicí skladeb staršího data – zmíněný Black Funeral (Kingovy party nazpívané growlem… proč ne) a dosud nezveřejněný dva roky starý song Apostles of Revenge. Bonusy jsou položené v syrovosti, v razantnějším zvuku a přes nepoměrně větší extrémnost pozitivnější atmosféře. Posluchači se tak dostane léku na depresivní zážitek nepochybně nejtíživější nahrávky Ravenoir.

Deadreams mi způsobil největší vrásky z dosavadní diskografie Ravenoir. Předchozí nahrávky mi byly příjemné takřka od počátku, tady jsem musel počkat a vynaložit úsilí. Respektive přestat usilovat. Uslzené počasí a zkracující dny napomáhaly, co se dalo. Nicméně ponořit se do chladných vod se mi moc nechtělo. Nakonec se podařilo.

Rád bych se vyhnul srovnávání s ostatními nahrávkami Ravenoir. Každá je jiná a potřebuje jiný přístup. Samozřejmostí je typický Aleshův rukopis, citlivá práce s aranžemi a detaily (tentokrát hrál prim celkový dojem). Vše je zahráno a nazpíváno (Aleshův hlas je zajímavý i v čistých či zastřených polohách, to je známo už z jeho starších projektů) naprosto suverénně. Kdybych však mohl a chtěl srovnávat, tak maximálně s Nocturne. Ta mi je z této dvojice milejší. Já však nesrovnávám. Raději si užívám přítomnosti a strnule vnímám studené emoce Deadreams.