Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ravenoir - Nocturne

RavenoirNocturne

Garmfrost14.10.2024
Zdroj: mp3, wav / promo od kapely
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ravenoir malovat pochmurné obrazy umí...

Temný projekt Ravenoir Aleše Dostála (aka Alesh A.D.), vydává své nahrávky v pravidelném ročním rytmu. Jeho souputníky, díky kterým může plnit své představy, jsou Igor Hubík a Jiří Háb. Minulou desku Cultus Inferi navíc nabubnoval Zbyněk Husa, takže komplet poslední sestava Root. Zbyněk se tentokrát na Nocturne nepodílel, jeho následovník a rovněž výborný bubeník Jakub Vašica jej však plnohodnotně nahradil. Rok se tedy sešel s rokem a Ravenoir vydávají své čtvrté dlouhohrající album pojmenované Nocturne.

 

Alesh je výhradním autorem hudby i textů Ravenoir, proto by se dalo očekávat, s ohledem na rychlý sled jednotlivých vydání, postupné tvůrčí vyčerpávání či opakování se. Každá nahrávka je ovšem krapet jiná, přičemž všemi se line jako zlatá nit Aleshův rukopis.

 

ravenoir

 

Cultus Inferi pro mě znamenal dosavadní vrchol diskografie Ravenoir. Na albu si všechno sedlo, skladby byly a jsou dostatečně atraktivní a důmyslné, aby bylo stále co objevovat. Nocturne jde k jádru temnoty naprosto jinak. Ravenoir od prvního alba kombinovali atmosférický death s blackem. Na Cultus Inferi přimíchali do svého guláše doomové koření, které tentokrát celou chuť i konsistenci převýšilo. Z koření je hlavní výrazivo. Nocturne je velice pochmurné, byť jednoznačně náladotvorné dílo. Od prvního taktu samozřejmě poznáte, koho posloucháte, a nestačíte se divit, jak přirozeně proměna stylu zní.

 

Pomalé, nebo lépe řečeno valivé album tklivě otevře klavírní Introduction Beyond the Horizon of Emptiness. Z chladu, který se z intra sálá, může být labilnějšímu posluchači úzko. Reincarnation je dokonalým death/doomovým songem vhodným pro otevření dveří do smutného a zvláštně osobitého jsoucna. Alesh s Jirkou své party proplétají v chytlavých harmoniích. Igor s Jakubem drží celek pevně v nenápadných kleštích. Je to nutné, kytary jsou vskutku lehkonohé. Aleshův vokál se tentokrát noří z řádných hloubek. Nikam se netlačí, ví, kde je mu příjemně a desce to tak sluší.

 

Síla Nocturne přichází s ráznou Aura of Death, která se vznáší, ale umí se takřka funeral/doomově plazit v záhrobním marastu. V této hitovce uslyšíte vedle Aleshova chropotu i úžasný hlas Andrey Baslové. Tuto kočku žeru. Umí být jasným tahounem stejně jako backing hlasem. Je jedno, zda doprovází Necrococka v tanečně rajcovním rocku, táhne sólo ve Forgotten Silence či si zanotuje v pohřebním doom metalu. Přičtěme chytlavé sólo Jirky Hába uprostřed skladby a nenápadné (zdánlivě) klávesové plochy a je zřejmé, že Aura of Death bude patřit mezi to nejlepší, co se minimálně letos urodilo v tomhle pomalém ranku. I následující Flames Are Rising Higher bezmezně uctívám. Skladba plazící se jako had je až zlá. Alesh zde tahá hlas z hlubin a mně je moc příjemně duševně bolestně. Pánové malovat pochmurné obrazy umí.

 

Myslím, že pokud vám zachutnaly předchozí skladby, Tearful Heavens přijdete na chuť zrovna tak. Aleshův pochmurný šepozpěv/vrčení zvládne táhnout skladbu spolu s krásným hlasem Andrey. Skladba je natolik zvukomalebná, že si ji v klidu umím představit v instrumentálním stavu. Po mezihře Veil of Moonlight (interlude), která mi náladou evokuje hudební doprovod filmů Larse von Triera, se vracíme do zlého funerálního světa v podobě Convergence of Shadows. Zlo nevnímám z pohřbů, ale ze sbíhání stínů… Far Beyond Eternity jako by rozvíjela deathovou podstatu předchůdce, avšak hned následující Caress of Sorrow vrací posluchače k jemnějším tónům a připravuje ho na závěrečnou katarzi, kdy skladba doslova vybuchuje. Se závěrečným outrem My Dying Sun (Farewell) se vracíme k motivům intra i mezihry, zakomponovaných do děsivé samoty a fučení meluzíny v komíně…

 

Hudební velikost a význam Ravenoir, marná sláva, roste. Aleshův rukopis jsem vždy obdivoval a pečlivě sledoval jeho kroky. Velká škoda, že se zatím brání koncertnímu vystoupení, ale takových už bylo. Jsem zvědavý, zda se dalšího počinu dočkáme opět za rok. Uvidíme…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky