Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Reaction Extasy Trance - In Memories

Reaction Extasy TranceIn Memories

Jirka D.25.3.2011
Zdroj: CD (# TN 08C003-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album věnované zemřelým muzikantům, jejichž náhrobek se stal dominantou bookletu. I když od roku 1996 utekla spousta vody, mnohé se změnilo a metal se vyvinul, toto album jako celek žije. Žije svou emocionální silou a pravdivostí příběhu, který se týká každého z nás.

Mohlo by se zdát, že následující recenzí mířím do celkem dávné minulosti (patnáct let nazpět není málo) a že si, když opomenu Masonův seriál, po nějaké době opět dopřávám lehký příděl nostalgie. Nebudu ovšem nic předstírat a zcela otevřeně se přiznám, že s tvorbou kapely Reaction Extasy Trance (R.E.T.) jsem se poprvé setkal někdy v polovině minulého roku. Konkrétně dnešní deska byla jednou z těch, které mi sem tam podsunuje můj vykutálený kamarád a s šibalským úsměvem sleduje, jak se s něčím podobným srovnám. Pravda, on na podobných albech vyrůstal a ostravsko-třinecká kotlina byla plná podobných spolků, z nichž už jen některé přečkaly do dnešních dnů. R.E.T. je jednou z těch kapel, která přečkala a funguje nadále; a ač by se možná slušelo psát tu spíše o zatím posledním album New Feelings z roku 2008, dnes se podíváme víc do historie.

 

In Memories je deska, která mě zasála na první poslech silou značnou a nebudu tu nic skrývat a napínat vás až do konce recenze, líbí se mi hodně. Nevím, jestli tomu tak je díky mé sympatii k pomalému žánru nebo díky podvědomé myšlence, že „jde přece o kultovní věc“, ale její hloubka a emoční naléhavost jsou natolik silné, že album dokáže upoutávat i s odstupem takového času; v době, kdy se do popředí ženou především mladé core-bandy, dravě a živelně si hledající místo v hudebním světě. Nad doom metalem jako by se stahovala mračna, ale mám pocit, že se stahují už docela dlouho a on stále přežívá...

 

Tematika smrti se metalovým světem proplétá jak stříbrná nit a přesto je smrt slovo, o jehož obsahu se snažíme hlouběji neuvažovat. Nepřipouštíme si ho a i když mnohé kapely si jeho odkaz vytesaly na svůj štít, o pravém významu raději moc nepřemýšlíme. Vždycky se jedná o něco vzdáleného, o někoho jiného a všechno připomíná spíše špatnou hru někde na pozadí našeho všedního života, ze které vždycky můžeme vystoupit a dělat, že se nás to netýká. Nebo ano? Týká? Úsměv? Mrazení v zádech? Hodíme si kostkou…?

 

Smrt a s ní spojené si vybrali i R.E.T. jako nosné téma na tomto albu, i když v souvislosti s událostmi, které se kolem všeho seběhly, bych spíš soudil, že to byla právě smrt, jež si vybrala tuto kapelu, aby svými kompozicemi vytvořila hymnus na její oslavu a připomenutí, že je tu s námi a nikdy nás neopustí. Jak příznačně si zvolila žánr doomu, ve kterém snad ještě zní vlivy heavy metalu, ale skladby už jsou pomalé, tajemné, silně náladotvorné a především smutné a depresivní. Smrt jakoby se skrývala za každým rifem, za každým úderem bicích, jako by sama vedla ruku páně autorovu, radila, kdy doplnit toho kterého hosta, který nástroj by se hodil k dokreslení atmosféry, kdy dobarvit hrubý mužský vokál jeho vysokou polohou či jej doplnit křehkým ženským zpěvem hostující Tanii. Jako by se mocnosti druhého břehu spojily a prostřednictvím R.E.T. promlouvaly k nám, zatím živým. Abychom snad nezapomněli, že i náš čas jednou přijde, že smrt je naše jediná jistota a že už možná „zítra půjdou davy lidí, v černém, které znám…“

 

Nemáte-li ještě vybranou píseň na svůj pohřeb, úvodní skladbu ze závěrečné Trilogy – Memory vřele doporučuju. Ona celá závěrečná trilogie je skvělá, ale vydala by na samostatné album a tak dlouho by hosté ve smuteční síni nevydrželi. Než váš velký den přijde, můžete se zaposlouchávat, zatím nanečisto … jenom na zkoušku. Vaše smrt ale přijde, buďte si jistí...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky