Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Red Apollo - The Laurels Of Serenity

Red ApolloThe Laurels Of Serenity

Symptom29.5.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Slova nadšení nejsou na místě, ale desku mohu s klidným svědomím doporučit všem, co mají rádi žánr, který reprezentuje.

Klopotná snaha sestavit album tak, aby bavilo po celou hrací dobu, se setkává s úspěchem málokdy a málokomu. Red Apollo za sebou mají úspěšnou praxi zručných zástupců nové vlny moderního metalu, který se dá nazývat různými jmény, ale podstatou je mix různých hudebních vlivů v melodickém podání se sytým zvukem podladěných nástrojů. Očekávat by se dalo ledacos, ale ve skutečnosti mě The Laurels Of Serenity ničím nepřekvapuje ani nefascinuje. Řemeslné zručnosti ani kvalitní produkci se nepodařilo zakrýt fakt, že skladatelsky jde o průměrné dílo, kterých je hudební svět plný.

 

Průměrné neznamená špatné, aby bylo jasno. Red Apollo se umějí strefovat do vkusu i správných not, ale chybí tomu verva a výsledek zní poněkud nezáživně. Na rovinu přiznávám, že svou roli v chladném přijetí hraje i má skomírající fascinace žánrem. Dobře odvedenou práci je však třeba ocenit a náležitě pochválit, tak tedy do toho. Kromě trochu sterilního zvuku bicí soupravy, která se zbytečně dere dopředu, je strunná složka ozvučena do krásy soudobého standardu bez přepálené komprese zvuku a běžný posluchač může být spokojen. Kompoziční intuice, cit pro dynamické kontrasty i zajímavá práce při budování melodií a harmonií tu jsou. Vlastně by se dalo říct, že je to hard & heavy, jak má být.

 

Album působí trochu jiným dojmem než předchozí řadovka Altruist (2018), což je možná efekt nově příchozího kytaristy, stejně tak může jít o přirozený vývoj kapely, ke kterému by došlo tak jako tak i bez čerstvé krve v sestavě. Ubylo zpěvů, to zaprvé. U mikrofonu se střídá baskytarista Christoph se svým hrdelním chropotem a kytarista Max s čistými zpěvy, to zadruhé. A do třetice je tu jakési všelidové naladění skladeb, větší čitelnost a líbivost. Titulní skladba je vyzbrojená výpravným videoklipem. Škoda, že podmanivý obrazový materiál je z větší části rušen pohledem na kývající hlavy emocemi zmítané kapely.

 

Jako důstojná tečka za kariérou to není špatné. Německá podzemní scéna totiž loni o tuto zajímavou kapelu přišla a je z toho brázda na poli atmosférického sludge-metalu, které si ještě nějaký čas sem tam někdo všimne. Rozpadnuvší se kvartet po sobě zanechal tři řadová alba a ještě víc splitů a EP. Poslední zářez o osmi skladbách a stopáži dobře přes pětačtyřicet minut funguje v různých poslechových scénářích a pokaždé s jiným prospěchem. Identifikovat nejlepší z nich je úkolem každého z nás. Sítem soustředěného poslechu u mě The Laurels Of Serenity neprošla z důvodu nedostatečné hudební vzrušivosti. Příznivci kapel typu Pelican a jim podobných, ať neváhají.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky