Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Red Seas Fire - Exposition (EP)

Red Seas FireExposition (EP)

Sorgh3.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: K energické progresi se hlásící Red Seas Fire na svém aktuálním EP Exposition i nadále míchají prvky, které k sobě mají blízko a svojí spřízněností vytvářejí dobře poslouchatelnou muziku. Bylo tomu tak i na debutním, eponymním albu z roku 2011. V roce 2013 se kapela rozhodla vyzkoušet chutě zájemců čtyřskladbovou sbírkou sonetů, než přijde na trh s kůží další dlouhohrající desky.

Exposition ve čtyřech kapitolách rozvíjí témata psaná s až deathcoreovým důrazem na dravost a hutně laděné doprovody. Milovníci naporcovaných rytmů, razantního utínání rozjetých melodií a brutálního vokálu se budou tetelit blahem. Základem všeho je těžká kytarová práce tvořící hlavní zvukovou masu, která se následně kouskuje a krájí, čímž vznikají náhlá ticha a nečekané pauzy.  Vše dle (mo)mentální potřeby. S melodií se neplýtvá, do každé skladby je vloženo jen tolik, aby se posluchačovo ucho mělo podle čeho orientovat. Přednost má monotónní pohled na věc a práce s rytmem. Trošku jinak jsou na tom pasáže, kde metal ustupuje do pozadí a melodická linka se rozvíjí v poklidný, akustický meandr.

 

K brutální muzice sedí  brutální vokál a tady se nám ho dostává v míře víc než dostatečné. Nakáknutý řev koresponduje s drnčicíma strunama, spolu se zvukem rezonuje a přenáší chvění skrz mozkovou kůru k jádru hlavy. Ale křikloun Robin je rozumný člověk a ví, že je takto hustou kaši vhodné v rozumné míře naředit čistým zpěvem, který dodá desce zase jinou dimenzi. A podle svého svědomí tak i činí. Album tak není zaměřeno pouze na krutý výkon přepínaných hlasivek, ale dopřeje nám i trošku  romantiky a něžnosti. Působí to zvláštně až nemístně, když se nad hustou metalovou řeží vznáší hladký vokál jakoby z jiného světa, ale o tom to je, zaujmout.


Ze čtveřice skladeb není problém vybrat tu nejlepší. Závěrečná A Life We Used To Know je progresivně smýšlející a nejednoduchá skladba, která  v sobě koncentruje všechno již řečené a dává mozku svěží impuls, který je po předcházející poklidné Of Motion potřeba. Skvěle načasované pauzy, po kterých znovu a znovu prýští gejzíry nápadů a přání. Je to vrchol této malé sbírky, na které ale není slabých míst. Kolekce Exposition je příjemnou a svěží procházkou, která neunaví a spíš je člověku líto, že už končí. Možná ale právě svým krátkým životem si zajišťuje atraktivitu a brzký návrat dojatých obdivovatelů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky