Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Revocation - Netherheaven

RevocationNetherheaven

Sorgh28.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Neurazí, ale to je asi tak vše. Nové album od Revocation nejde nazvat jinak než lepším průměrem.

Posledně to byla jízda, album The Outer Ones u mě úřaduje poměrně často. Teď je tu novinka nazvaná Netherheaven a Revocation jaksepatří drží vlnu. To se ukazuje jako dvojsečná zbraň tesající díru mezi věrností a chtíčem po inovacích, protože vždy je to něco mezi. Jen naprostý ignorant, mamlas a posluchač dechovky může zasklít jasné inspirační prameny, ze kterých Revocation sají, které berou do rukou a předělávají k obrazu svému. Originalitou je snad jen způsob, kterým tomu všemu dávají konečný tvar.

 

Netherheaven je koktejlem divokosti, spousty rychlých myšlenek deroucí se jedna přes druhou, ale najdeme v něm i dávku emocí, kterým se občas daří prorazit skořepu vulgární vizáže. Netherheaven mě zprvu zasáhlo orgiemi technických kytarových vyhrávek, kdy se mi skoro zdá, že cítím vůni pálících se hmatníků. Divoké prstoklady sypou divoký chaos tónů a musel jsem se rychle naladit do těch správných otáček, abych vše stihnul strávit. A jako obvykle mi trošku vadí, že Revocation jsou na první poslech taková prvoplánová divočina, která jede stále v rychlém tempu, ale tak už to je. Najít hloubku trošku trvá, ale třeba předchozí album moje choutky dostatečně nasytilo. S novinkou je to trošku horší, ale i tady se najdou skladby, které se v kontextu jejich tvorby dají brát jako pomalejší a zajímavější, třeba Godforsaken. Což je takový kostimlýnek zvolna drtící hnáty na kaši. V ní je naprosto skvělá sólová pasáž kousek před koncem, ve které se rýsuje ta většinou skrytá, emocionální stránka kapely. Takovýchto volnějších momentů by mohlo být víc a ne je hledat jako šafrán.


Netherheaven je tak v prvé řadě sbírkou klasických vypalovaček, kterými nás Revocation obšťastňují od nepaměti. Albu chybí větší osobitost a opravdu zajímavých momentů je pomálu. Pořád nabíráme z kotle, ve kterém se mísí thrashové a deathmetalové prvky, ovšem jako by se letos vše více klonilo i k blacku. Jsou to jen jednotlivé úseky, povědomé melodie nebo bzučící kytara, které nechávají na jazyku černěkovovou chuť. Takovou nepřekvapující klasikou je úvodní otvírák Diabolical Majesty, který v rytmu buch buch tesá první ďábelské piktogramy. V refrénu mě okamžitě kopla podobnost se stylem Dark Funeral, která tu září jako přes kopírák. Tohle flirtování s blackem není žádná revoluce a v tomhle konkrétním případě to kapele spíš bere vítr z plachet. Mnohem silnějším dojmem na mě zapůsobila Nihilistic Violence. To je jedna z těch mála skladeb točených ve středním tempu, ve které souzní zvolna odvalované riffy s rozvážně odzpívaných textem. Jako většinou i zde dojde na rychlejší pasáže a divočejší sólo, ale to beru jako samozřejmost. Člověk postupně zjišťuje, že je vše na svém místě a žádný progres se nekoná. Revocation vydali standardní nahrávku, dobrou, ale už dopředu zhruba přečtenou.

 

Nejen na závěr každého díla se dá vložit něco nevšedního, čím by se album mohlo lépe zavrtat do paměti. Klasickým příkladem je pozvat si nějakého hosta. Revocation přemyšleli stejně a do poslední skladby Re-Crucified angažovali legendárního Corpsgrindera a teď už nebožtíka Trevora Strnada z The Black Dahlia Murder. Dva hosté drtící mikrofon svými svalnatými hrdly nám dávají dobrou noc hezky bestiálním způsobem a v případě Strnada jde o jakousi rozlučku. S Revocation, se světem, s fanoušky. Trošku smutný závěr, ale kdo tehdy při nahrávání mohl tušit?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky