Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Rigna Folk - Nova Void

Rigna FolkNova Void

Jirka D.6.3.2016
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku // promo od Seala Music
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Rigna Folk lákají do svých světů novým albem, kterému podlehnout nedá zase tolik práce. Uvedené inspirace berme s rezervou, protože i bez nich nám toho zbude dost.

Při prvním seznamování se s německou kapelou Rigna Folk mě zaujala poznámka na jejich webovkách, ve které zmiňovali svoje inspirace - malebnost Sigur Rós, obrazovost Pink Floyd a experimentální pojetí Radiohead. Co jméno, to kult. Co přirovnání, to velká výzva a samozřejmě i snadná možnost, jak si naběhnout a ve výsledku vypadat poněkud trapně. Na úvod by se snad ještě slušelo dodat, že tuhle kapelu nastudovanou nemám a že aktuální deska Nova Void, která je - pokud jsem dohledal správně - čtvrtým dlouhohrajícím albem kapely, je pro mě start se vším všudy.

 

Rigna Folk band

 

S ohledem na výše zmíněné kapely a přiznané inspirace Rigna Folk je celkem zřejmé, že hudebně se tahle čtveřice bude pohybovat někde na pomezí post rocku, možná rocku s lehkou dávkou experimentu (opravdu lehkou) a možná i na hraně art rocku, který lze v souvislosti s touto kapelou spíš zahlédnout na internetu, než zaslechnout při poslechu. Do mlýnice stylů a vlivů osobně přidávám poměrně silný otisk indie rocku, hlasovou podobnost na Briana Molka a pak taky shoegaze a pro mě slyšitelnou podobnost s Alcest někde v období Souvenirs d’un autre monde. Především pak v písni Option One a v instrumentálce Jura lze tenhle dojem získat poměrně snadno, protože právě v nich se zamlžené kytarové světy prosazují asi nejvíc.

 

Spojením všeho uvedeného do jedné myšlenky pak můžeme definovat hudbu Rigna Folk jako hudbu kytarovou, založenou na jedné straně na náladách a prostoru širokém a hlubokém, a na straně druhé na posluchačské empatii, bez které by to celé fungovalo jen napůl. Potěšitelné na tom všem je, že Rigna Folk jsou možná až překvapivě zdatní a kromě několika míst, ve kterých člověk nemusí být příliš náročným posluchačem, aby nabyl dojmu jisté skladatelské kostrbatosti (hlavně v Propaganda), je Nova Void velmi slušně složenou deskou. Ona empatie pak přichází celkem snadno.

 

 

Dobrým pocitům z desky napomáhá i ojedinělý cit pro skutečně výrazné refrény většiny skladeb, do nichž kapela soustředí nemalou sílu a jejichž motivy dokáží v dobrém smyslu strhnout a zabydlovat se v mysli posluchače. Zajímavé je i to, že s těmito přísuny štěstí se skladatelsky zachází relativně střídmě, a i když by se v mnoha situacích nabízelo těžit ze situace ještě o něco déle, volí se raději cesta umělecky hodnotnější a samozřejmě i méně laciná.

 

Z toho všeho tak nějak samosebou plyne, že jako celek se Nova Void poslouchá dobře. Místy se můžeme zahrabávat do detailů a vybírat hnidy (jde to), místy album zase překvapí netradičním přístupem - tedy hlavně bůhvíproč v ruštině (asi) nazpívanou skladbou Kosmonaut, která svým úvodem připomíná zase Pink Floyd a jejich album More, ale většinou vše funguje přirozeně a sebevědomě. Jediný problém nastává v momentě, kdy začneme přemýšlet o tom, kam album a kapelu jako takovou zařadit z hlediska pozice na scéně. Underground to už dávno není, ale na profesionální ligu tomu stále něco chybí. Klidně to nazvěme lacinější produkcí, klidně ne zcela optimálním zvukem, který se mnohdy slévá a pozorného posluchače ruší, a klidně si vymysleme ještě něco dalšího. Pravdou je, že Nova Void uvízlo někde na půli cesty mezi podzemím a světem velké muziky, ke kterému má minimálně svou náplní rozhodně blíž. Ale že to není úplně ono, lze slyšet poměrně snadno.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky