Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to už drahně let, co američtí Riot povstali z popela. Kytarista Mark Reale, který na sklonku sedmdesátých let vdechl kapele život, zemřel v roce 2012, ale jeho hýčkané dítko zůstalo na ocet sotva pár měsíců. S Véčkem přilípnutým na čelo se zbytek sestavy odmítl sklonit před nepřízní osudu a rozhodnutí ujmout se role ostře sledovaných pohrobků získalo do dvou let razítko v podobě desky Unleash the Fire (2014). K dnešku je to od znovuzrození Riot nějakých dvanáct let a vzpoura tuleňat nepolevuje. Pauzy mezi nahrávkami se sice prodlužují, ale chlupatí rebelové jsou stále připraveni k akci. S albem Mean Streets tentokrát osedlali silné stroje, aby ovládli pouliční džungli nočního velkoměsta, jako to kdysi možná dělali jejich otcové.

Gang rozvášněných tuleních motorkářů může leckomu připadat jako pomyslné dno vkusu, nicméně kdo sleduje Riot delší dobu, bude jistě souhlasit, že už bylo i hůř. Bez špetky nadhledu se tohle kouše těžko, já vím. Ale ruku na srdce, kdo může s čistým svědomím říct, že na něj tato tragikomická bytost nekouká v zrcadle každé ráno? Nebo přinejmenším v pondělí, he? V každém z nás je kousek tuleně Johnnyho. Přes den pomačkaný chlupáč, v noci psanec, který loví psance. Vždyť je to úplně ze života!

I hudba Riot V má dvě tváře. Tu řekněme odvrácenou nastavuje hned úvodní song Hail to the Warriors. Hymnická óda na bojovníky všeho druhu upaluje vpřed s kopákovou palbou v zádech a vystavuje na odiv refrén určený k zapamatování. Bicepsy se plní krví stejně rychle jako mozek asociacemi na obrazy Kena Kellyho, ale uhlazený zvuk i charakter zpěvu Todda M. Halla dává spíš než na Manowar vzpomenout na lehčí váhy typu Hammerfall nebo Rhapsody (když si odmyslíte všechny klávesové tanečky). Riot V si tuto disciplínu vyzkouší jednou za čas (např. v podobně bojovné Fight Fight Fight na Unleash the Fire), snad aby dříve narozeným stoupencům odkojeným na Thundersteel připomněli dávnou slávu, ovšem není to kategorie, v níž by tolik vynikali a kterou by mně působili kdovíjaké potěšení. 

Mnohem více oceňuji přivrácenou stranu jejich talentu. Dovednost spojit heavy metalovou údernost s lehkostí hardrockového písničkářství se možná jeví jako banální souhra okolností, ale nahrávek, kde to všechno klape bez přehnaného sentimentu nebo podbízivé líbivosti rozhodně není tolik, že by se dalo mluvit o dostatku. Pokud zrovna nepřepínají svaly, jsou to právě Riot V (nebo v posledních letech i španělští Hitten), kdo v tomto balancování drží postoj v bezpečné rovnováze. Není to o tempu, není to ani o náladě, která by nutně musela vybízet k lásce k veškerenstvu. Stačí když se netlačí na pilu a všechny síly míří správným směrem. Za takových příznivých konstelací jsou Riot V uvěřitelní a ve svém živlu jako hmm… tuleni ve vodě.

Na Mean Streets se jim podaří takto zabodovat několikrát. Už druhá skladba Feel the Fire zaujme svou rockovou zemitostí, kousavý riff a démonicky nevlídný refrén dominuje následující Love Beyond the Grave, pak rozhodně doporučuji nechat se v pravé poledne (nebo i jindy, to je fuk) zastřelit výbornou šlehou High Noon. Skvěle funguje i titulní skladba, která nabídne doušek sentimentu tak akorát, aby z toho nevzplála žáha. A na úplný konec No More - hymnický závěr desky, jehož název jsem paradoxně musel několikrát chtě nechtě negovat.

Opačný pól mého vztahu s albem sestává z několika méně zdařilých položek, za všechny vybírám triviální Before This Time, která je z této sbírky rozhodně ta nejotravnější. Přijetí celého alba to ale nijak významně neznehodnocuje a bez jakéhokoliv přeskakování zakončuji poslech a dnes i tuto recenzi vyhlášením vyhovující tříčtvrteční spokojenosti. Jsem si jistý, že až si zase ráno pohlédneme s Johnnym do očí, bude to zpříma.