Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poměrně nedlouho působící formace zahleděná do prezentace momentálně bohatě využíváného sludge hudebního trendu, to jsou RISE ABOVE DEAD z Itálie. To by samo o sobě samozřejmě nemělo stačit, spíš by to mohlo mít tendenci leckoho otrávit, protože kapel s bahenním podkladem vyrostlo stejně jako hojně využívaných halucinogenů po dešti. Dnes recenzovaná squadra funguje čtvrtým rokem, sbírá zkušenosti, snaží se, podniká léčebné bahenní zábaly a aktivně cestuje Evropou. "Stellar Filth" je první plnohodnotnou nahrávkou polykající hvězdný prach i výkaly spodiny v jednom. Je symbiózou obou, neustále se proměňuje.

Je to tak, album jako takové se drží vyzkoušené linie mocných a těžkopádných riffů, které tu a tam vyšle na samo nebe, aby se oprostily přehnané agresivity a ulevily si v prostředí universálního nekonečna. Řečeno jinak, ostrá kytarová hradba je krocena tu vybrnkávačkou, tam zase atmosférou. Pokud zůstaneme u celkové atmosféry alba, je taková nijaká. Vše je předem dáno a mnoho postupů vlastně nemůže nijak překvapit. Kapela je ještě v učednickém úboru a ačkoliv se sem tam spustí do opuštěnějších dřevorubeckých revírů s představou vlastní identity kácení, málokdy opravdu překvapí nebo vyvede z míry. RISE ABOVE DEAD přes všechna pro a proti vnímám jako nehotovou, přesto docela obstojnou alternativu hlučné revoluce sludge metalu a hardcore poštovních doručovatelů posledních let. Systematicky už průběžně od podobných kapel odvracím tvář, ale dnes cítím jistá znamení, že by se do zablácených, lopotou zbrocených tváří, v budoucnu mohlo usmát slunce a najít více jistoty.

Osvěžující momenty vidím především v oněch klidnějších momentech, neboť ty tuhé nejsou nijak významné. A když už jde do tuha, tak rychleji znamená slušivěji, než úporně stejnosměrně v ušoupaném mnohořadu. Kapele by slušelo více atmosféričtějších prvků, které jsou prozatím jen skromným šperkováním hustého základu. RISE ABOVE DEAD na svou prvotinu připravili sedm skladeb, které se dokáží vyvíjet a poukazovat na vlastní děj, méně však na celkovou životnost. Nebýt oživovacích pokusů ve jménu citlivých krocení zlých démonů, nejspíš bych albu nevěnoval příliš pozornosti. Mlsal bych, jsem už takový a dnes je to jen tak na dva prsty. Kdybych měl symbolicky zůstat u jedné z písní, stojí v cestě RISE ABOVE DEAD ještě tisíc trnů, kterými se musí prosekat. Zatím stojí lehce nad průměrem s tradičním pohledem do časů, jenž teprve přijdou. Pokolikáté už tohle pronáším...? Z dálky už stejně zvoní Laneganovo pohřební blues, jdu mu naproti.