Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ritual Ascension - Profanation of the Adamic Covenant

Ritual AscensionProfanation of the Adamic Covenant

Jirka D.22.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: phone / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR // PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Není to hezká deska.

Ritual Ascension je podle data založení docela nová kapela, ale při bližším pohledu je to jen další z kapel docela už nenových muzikantů, kteří sdílejí své hudební (a řekl bych i životní) vize v několika dalších formacích. Namátkou Aberration, Annihilation Cult, Feral Light a v několika dalších, které když budete proklikávat na metalové encyklopedii, všimnete si společného jmenovatele všech – jistá forma extrémnosti, nádech jakéhosi kultu, rituálu, para-náboženský rozměr. Podle všeho jsou to pěkní cvoci, které byste určitě nechtěli mít za své sousedy, ale pokud jde o hudbu, když má člověk náladu a chuť na něco neortodoxního, může být právě tohle odpověď na vaše touhy.

 

Ritual Ascension band

 

Jejich debutní deska vyšla letos v únoru na labelu Sentient Ruin Laboratoies, jehož dosavadní vydání jasně ukazují, že vydat tuhle nahrávku u nich byla otázka pouze s jednou správnou odpovědí. Je to přehlídka extrému a hnusu a přesně na této hrací ploše odvíjí svých 47 minut i album Profanation of the Adamic Covenant, které jsem si v poslední době svým způsobem oblíbil. Jeho obsahem je death / doom toho nejhrubšího ražení, přísně minimalistický, zlověstný a práchnivý, který ale do značné míry ctí zažité tradice a žánrová pravidla, takže při jeho poslechu budete hned doma. Nelze nevzpomenout na legendární Disembowelment, jejichž status je založen na tom, že vydali pouze jednu desku Transcendence into the Peripheral (rok 1993) a pak už to nestihli zkazit. A samozřejmě nelze nezmínit o něco pilnější Esoteric, kteří řečeno k jejich cti na svém statusu zodpovědně pracují už přes třicet let. Takže pokud máte rádi tento přístup k mrtvolnému puchu, jste tady správně.

 

Ritual Ascension na svém prvním albu nemají ambice prohledávat nepoznané kouty metalové hudby a spíš zkouší prohloubit a zintenzivnit prožitek z poslechu tím, že do kouta zaženou vás a v něm vás budou držet pod neustálým tlakem. Tíhou sonické nekonkrétnosti, zastřenosti, místy rychlým a do protipólu naopak velmi pomalým odvíjením svých vizí. Krátké rozběhy v rychlejším tempu jsou střídány velmi rozvláčným marasmem, který je odbíjen pozvolnými údery na bicí a záhrobním hlasem, jemuž sice rozumět nejde, ale nejsem si vůbec jistý, že bych něco takového chtěl.

 

Jakkoliv kapela poměrně věrně postupuje po vyznačené cestě, během poslechu několikrát docházím k závěru, že naprosté poddání se její moci nepřichází a že i přes věrnost a uvěřitelnost jejich temnému rituálu cosi chybí. Je to do jisté míry zhýčkanost daná poslechem Esoteric, jejichž schopnost posunout tento typ hudby na zvláštní druh prožitku je pověstná, nicméně rozumím tomu, že při tomto srovnání by obstál málokdo. V tomto směru nelze nezmínit závěrečnou, víc jak třináct minut dlouhou skladbu Kolob, která tuto schopnost má a která na úplný konec alba přichází s asi nejsilnější kartou. Možná to bude právě ona, od které se kapela odrazí příště, pokud nějaké příště bude – u těchto projektů jeden nikdy neví. Aktuálně, jak už jsem psal v úvodu, jsem do značné míry spokojen a mám-li občas chuť na něco nehezkého, Ritual Ascension jsou často mou volbou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky