Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ritual Ascension - Profanation of the Adamic Covenant

Ritual AscensionProfanation of the Adamic Covenant

Jirka D.22.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: phone / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR // PC / Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Není to hezká deska.

Ritual Ascension je podle data založení docela nová kapela, ale při bližším pohledu je to jen další z kapel docela už nenových muzikantů, kteří sdílejí své hudební (a řekl bych i životní) vize v několika dalších formacích. Namátkou Aberration, Annihilation Cult, Feral Light a v několika dalších, které když budete proklikávat na metalové encyklopedii, všimnete si společného jmenovatele všech – jistá forma extrémnosti, nádech jakéhosi kultu, rituálu, para-náboženský rozměr. Podle všeho jsou to pěkní cvoci, které byste určitě nechtěli mít za své sousedy, ale pokud jde o hudbu, když má člověk náladu a chuť na něco neortodoxního, může být právě tohle odpověď na vaše touhy.

 

Ritual Ascension band

 

Jejich debutní deska vyšla letos v únoru na labelu Sentient Ruin Laboratoies, jehož dosavadní vydání jasně ukazují, že vydat tuhle nahrávku u nich byla otázka pouze s jednou správnou odpovědí. Je to přehlídka extrému a hnusu a přesně na této hrací ploše odvíjí svých 47 minut i album Profanation of the Adamic Covenant, které jsem si v poslední době svým způsobem oblíbil. Jeho obsahem je death / doom toho nejhrubšího ražení, přísně minimalistický, zlověstný a práchnivý, který ale do značné míry ctí zažité tradice a žánrová pravidla, takže při jeho poslechu budete hned doma. Nelze nevzpomenout na legendární Disembowelment, jejichž status je založen na tom, že vydali pouze jednu desku Transcendence into the Peripheral (rok 1993) a pak už to nestihli zkazit. A samozřejmě nelze nezmínit o něco pilnější Esoteric, kteří řečeno k jejich cti na svém statusu zodpovědně pracují už přes třicet let. Takže pokud máte rádi tento přístup k mrtvolnému puchu, jste tady správně.

 

Ritual Ascension na svém prvním albu nemají ambice prohledávat nepoznané kouty metalové hudby a spíš zkouší prohloubit a zintenzivnit prožitek z poslechu tím, že do kouta zaženou vás a v něm vás budou držet pod neustálým tlakem. Tíhou sonické nekonkrétnosti, zastřenosti, místy rychlým a do protipólu naopak velmi pomalým odvíjením svých vizí. Krátké rozběhy v rychlejším tempu jsou střídány velmi rozvláčným marasmem, který je odbíjen pozvolnými údery na bicí a záhrobním hlasem, jemuž sice rozumět nejde, ale nejsem si vůbec jistý, že bych něco takového chtěl.

 

Jakkoliv kapela poměrně věrně postupuje po vyznačené cestě, během poslechu několikrát docházím k závěru, že naprosté poddání se její moci nepřichází a že i přes věrnost a uvěřitelnost jejich temnému rituálu cosi chybí. Je to do jisté míry zhýčkanost daná poslechem Esoteric, jejichž schopnost posunout tento typ hudby na zvláštní druh prožitku je pověstná, nicméně rozumím tomu, že při tomto srovnání by obstál málokdo. V tomto směru nelze nezmínit závěrečnou, víc jak třináct minut dlouhou skladbu Kolob, která tuto schopnost má a která na úplný konec alba přichází s asi nejsilnější kartou. Možná to bude právě ona, od které se kapela odrazí příště, pokud nějaké příště bude – u těchto projektů jeden nikdy neví. Aktuálně, jak už jsem psal v úvodu, jsem do značné míry spokojen a mám-li občas chuť na něco nehezkého, Ritual Ascension jsou často mou volbou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky