Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebudu nosit dříví do lesa a opakovat, čeho všeho Robert Plant dosáhl nebo podobné kydy. Kdo ho poslouchá, ví, čeho dosáhl i jakým směrem se jeho cesta v současnosti ubírá. Sám si nebudu hrát na chytrého a ač mám rád Zepelíny i některé Plantovi pozdější duety s Pagem, jeho sólovou dráhu jsem moc nesledoval. Dech mi vyrazily "ukolébavky" z roku 2014 náhle a trvale. Až tehdy jsem propadnul kouzlu hudby důchodce, který neví jak zestárnout. Nebo to dělá s grácií a rozumným smířením. Carry Fire je dalším stupněm do nebe, stále kus od finále.

Teplo se skrývá už v názvu alba, ale hřejivý, domácký pocit nás obalí hned po startu a to díky zvuku, který má svoje muchy, ale díky ním mezi řádky můžete slyšet praskání ohně v krbu. Jeho žluté světlo jakoby se odráželo na stěnách studia obloženého dřevěným táflováním.

Jsou to fantazie, ale s nimi je Plantova tvorba úzce spjata a tak proč nezačít poslech s příjemným pocitem a naladěním. Tento bard je nesmrtelný snílek plnící sny sobě i hudebním fajnšmekrům na jeho palubě, ke kterým ho netlačí povinnost, ale čistá radost. Proto je Carry Fire stejně pokojné a rozvážné jako předchozí Lullaby and... The Ceaseless Roar. To byl majstrštyk, nejlepší výběrová káva ze všech koutů světa, kde se jí daří.

Chutě a vůně jsou důležitým pojivem i současné nahrávky, která nasává z nespočetných studní, lesů a pouští. Nejen v titulní Carry Fire, která je prototypem skladby nesené na exotickém koberci odkudsi z Levanty, se na hře podílí nástroje bez tradice v našich končinách. Tamburíny, djembe, bendir  v souhře s trylkování pedálové steel kytary tvoří magickou auru dálav, do kterých nejezdí MHDéčko. Zbytek je rockový baladismus nesený touhou po civilní tváři bez exhibicí.

Skladby vybízí k odpočinku a soustředěnému poslechu, na pouhou kulisu doprovázející jinou činnost  jim chybí myšlenková i skladatelská prázdnota. Ve správný moment vystupují do popředí razantnější kroky po studiu a zakazují posluchačům nechat se vyšumět do ztracena, budí nás a připomínají, že plamen stále hoří, že je den. Bones Of Saints je taková, Carving Up The World Again... A Wall And Not A Fence taky. Plant s kapelou v nich jdou odlišnou cestou, při které nepotřebují budit drásavou energii křikem nebo hlasitými rify a přesto cítím hluboký nádech veselého životabudiče.

Carry Fire je takovým zveřejněným elixírem spokojenosti, plným vyzrálého materiálu, ve kterém se snoubí vybrané suroviny. Hlavní šéf je sám trhal, sušil a maceroval, nyní předložil k ochutnání. Dobrý poslech!