Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Robert Plant and The Sensational Space Shifters - Lullaby and... The Ceaseless Roar

Robert Plant and The Sensational Space ShiftersLullaby and... The Ceaseless Roar

David19.11.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Krásné, nestrojené, poutavé… otevřete svou mysl a nechte se unášet na křídlech konejšivého křiku té nejsladší ukolébavky. Robert Plant ve své typické životní formě.

Na světě není mnoho hudebníků, skladatelů, interpretů, lidí, kteří by o sobě mohli s oprávněnou smělostí a pýchou bez obalu tvrdit, že stáli u zrodu jedné z nejvýznamnějších kapitol rockové hudby a potažmo kulturního dění jednadvacátého století vůbec. Ba co víc, že byli jejím ústředním hrdinou, scénáristou i režisérem zároveň. Pro některé z nich se stav podlehnutí vlastnímu stínu dávné velikosti, slávy a uspokojení z neochvějné nedotknutelnosti přeměnil v definitivní, konečnou stanici a vzpomínky na doby minulé, často již zpola zapomenuté, stanuly jako poslední, osamocený, styčný bod uprostřed pomalu se bortícího, oprýskaného světa. Světa, jehož dávný lesk, novum pozvolna obklopuje a nezadržitelně sžírá proměnlivý, nestálý, zrychlený a často jen stěží uchopitelný, nelogický následovník. Přímý potomek jeho samotného.

 

Pro další však tento svět vždy skýtal nepřeberné množství rozličné inspirace podněcující touhu zakoušet stále nové, neočekávané, vzrušující. Přirozeně prolínat tradice, um starých mistrů řemesla, kulturní bohatství etnik, národů napříč státy i celými kontinenty s možnostmi doby, vlastním hudebním cítěním a vnitřním přesvědčením.

 

Podobně smýšlejících persón bychom, i přes veškerou snahu podpořenou dobrou vůlí, nalezli stěží byť jen poloplnou hrst zasloužilé groupie ze západního pobřeží. Avšak Robert Plant, hlas několika generací, výjimečný skladatel a nositel Řádu britského impéria mezi tyto bez debat patří.

 

Za dobu bezmála čtyř dekád aktivního muzikantského působení stihl tolik, co by jiným vystačilo na deset životů, a přesto… hudba zůstává stále jeho vášní. Baví se, hraje si, nechává se inspirovat. Radost a nepochopitelně nevyčerpatelná zásoba energie, kterou s bezprostřední samozřejmostí vkládá do každého tónu tímto povzneseného nad úroveň běžně chápaného a přijímaného, působí na všechny smyslové vjemy znovu a znovu odzbrojující lehkostí i důvěrnou známostí. V místech, kde poslední střípky ozvěn Mighty Rearranger zanechaly před sedmi lety své otisky, vyrůstají nyní čerstvé, svěží, novotou, typickým nádechem world music, ale i decentní elektronikou obestřené útvary, jejichž vnitřní neklid a příjemně dráždivé pnutí do vzájemné harmonie navrací Robertův sametový přednes všemi váženého doyena.

 

 

Klid, rozvaha a sázka na intuitivní přirozenost. Zostřený výraz přichází ke slovu jen v nezbytně nutných dávkách, přičemž ani na okamžik nenarušuje konzistentní auru nedotknutelné napozemskosti. Povětšinou volně se linoucí pasáže nechávají dostatečný prostor pro decentní realizaci The Sensational Space Shifters, jež ovšem nerozevírá nůžky mezi protagonistou a jeho doprovodným bandem. Celek tak působí velmi kompaktním, nerozháraným dojmem. Čistě, bez zbytečně rozmáchlých gest a megalomanských nesmyslností. Krásné, nestrojené, poutavé… otevřete svou mysl a nechte se unášet na křídlech konejšivého křiku té nejsladší ukolébavky. Robert Plant ve své typické životní formě. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Michal Z / 12.5.15 11:32odpovědět

Black Sabbath strnuli v průměru, Pink Floyd se studem červenají a Led Zeppelin ať zůstanou kde jsou. Robert Plant bohatě a výživně stačí k mému posluchačskému štěstí.

Ruadek / 19.11.14 9:36odpovědět

Ano, přidávám se, i pro mne jedna z desek roku.

Sorgh / 19.11.14 8:19odpovědět

Tohle je jeden z mých favoritů na desku roku. Poslouchám to furt a šetřím na stylový nosič.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky