Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Robust - Robust

RobustRobust

Victimer25.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Od lo-fi přízemností k jejich elegantním řešením. Debut Robust je čistá blackmetalová vášeň.

V době, kdy světu vládnou moderní technologie a sterilní produkce, není špatné se čas od času vydat opačným směrem a zažít něco pocitově vydatnějšího. Odvrátit se od vymožeností servírovaných až pod nos, spoléhat sám na sebe a nechat vyznít přirozenost. Vzít si jen pár věcí, zahodit klíče a vypadnout daleko do hor, kde si člověk vystačí s málem. I když, jak se to vezme. Ta stará stodola, kde člověk složí hlavu, asi bude mít nějakou cenu a domácí studio k nahrání nového materiálu je také podmínkou. Vybavení musí být ovšem skromné a tvorba by měla probíhat doslova na koleně. Být v tom sám, nemít k sobě nikoho dalšího a nemít potřebu se nikomu hlásit, natož představovat. Být panem neznámým, žít daleko od ostatních a být umělecky svobodný. A hlavně podivín. Takto přesvědčený pak začít komponovat a pojmenovat své snažení třeba... Robust.

 


Za okny přístřešku je surová norská příroda a ta se do nahrávky také promítne. I když čistě o ní nový projekt Robust není. Ten je o pravé esenci black metalu, o jeho opojnosti a vášni skrz něj promítané zpět do pohodlí domova posluchače. Hudba Robust je syrová a drsná, ale také sofistikovaná. Skladatelsky přitažlivá a překvapující. Hrnoucí se do nejednoho podivínského prostředí, kde je rarach rázem inteligentem a stává se ještě podivnějším. Protože nejenom lo-fi produkcí a vyklepáváním staré podlahy je tento projekt živ, do jeho arzenálu patří schopnost se povznést a dodat své původně prostinké tváři vrásky zkušenosti a nadhledu. Kdo se skutečně skrývá pod jménem Robust dnes nezjistíme a to k tomu také patří. Nechme hovořit hudbu samotnou a oddanost black metalu.


K ní musíme přičíst také velmi nenávistný a zvrácený vokál. Někde na hranici vážně zničeného hrdla a až parodicky znějících (kačeřích) výlevů. Když už kolem lítají třísky, tak je ještě vzteky rozšlapat na menší kousky. Kompozičně ovšem Robust vyloženě překvapí. Povaha alba je možná primitivní, ale ne prostoduchá. Naopak, jeho autor mu dává aroma elegance a protřelosti. Mazaně začne rozplétat původně přízemní motivy a dostává je do míst, které překvapí svým rozsahem, melodiemi a celkovou chutí profilovat se trochu jinak, než jako vandrák se špatnou kytarou a karimatkou. Venku je sice klasická kosa a nějaké hezčí scenérie nám počasí nenabídne, ale jakmile si zatopíme, přijde čas se povznést a umělecky si ulevit. S čistou hlavou i tělem, vždyť ta špína se musí smýt. Aspoň částečně.


Takže lo-fi produkce ano, ale chytře využitá a album jako takové je ve jménu black metalu slušně variabilní nahrávka. Debut Robust se mi zasekl v přehrávači a vyndat ven jen tak nejde. Má zvláštní fluidum. Jako měla svého času například Gudinnen, první deska projektu Skade. Tam ta lo-fi zahuhlanost přerostla do až avantgardní roviny a význam alba krásně narostl. Robust je oproti Skade zataženější, drží se víc při zemi, ale jinak jsou mé pocity z obou nahrávek velmi podobné. Chytrý pohyb na blackmetalovém hřišti a schopnost zachytit jeho pravou intenzitu trochu jinak, než je obvyklé. 

 


Norsko je země black metalu zaslíbená, a tak nemůže překvapit, že domácí kutilové Terratur Possessions sáhli právě po nové akvizici jménem Robust. Ačkoliv je vše kolem projektu zahaleno rouškou tajemství, hudba samotná nám napovídá, že vítr fouká od severu i v případě tohoto jména. Pokud vám připomene začátky Gorgoroth, asi to nebude náhoda, ani špatná adresa. Rozhodně se nenechte odradit počáteční primitivností, tohle album v sobě ukrývá mnohem víc a můžeme jej klidně brát jako dřevně epické severské dobrodružství. Velmi chytrá a dobrá nahrávka, kterou si letos pověsím asi hodně vysoko. Ave samotářství a jeho podivnosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky