Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Root - Zjevení

RootZjevení

Bhut26.9.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Syrová blacková deska skvěle korespondující s daným žánrem své doby, tedy let devadesátých. Úderné svižné i tajemně pomalé skladby provázející během poslechu navozují mrazivou atmosféru. Nesmrtelné songy kapely jako Píseň pro Satana, či Hřbitov jsou nedílnou součástí tohoto díla. Zjevení je deska, která nesmí chybět v žádné sbírce blackmetalového nadšence.

Prvotina brněnských black metalových jezdců jménem Root spatřilo světlo světa v roce 1990. Dostala do vínku jméno Zjevení. V roce 1999 vznikla její první reedice, tato placka pak byla obohacena o píseň Démon, která byla vsazena do kontextu desky. Další nová verze alba přišla s rokem 2009, která je obdařena bonusovými skladbami z živých koncertů. Já se rozhodl zaobírat verzí z roku 1999.


Album jako celek vytváří postarší skladby, které již kapela dříve vydala na svých demo nahrávkách. Zde se jim dostalo nového lepšího pojetí. Zásadní změnou je samozřejmě zvuk. Zvuk je syrový, hutný, ale i tak příjemně čistý a nezkrášlený. Hudba je tedy syrová a řízná. Ke slyšení je klasický black metal své doby, tedy počátku devadesátých let. Občasně efekty a zvukové příkrasy dodávají nahrávce na mrazivě temné atmosféře. Melodiemi deska sice nijak nehýří, ale tím nechci říct, že zde žádné nejsou. Každá skladba má svůj specifický charakter, dle kterého je bezpečně rozeznáme od ostatních. Písně jsou rychlé a úderné a dokonce i mrazivě pomalé a především tajemné. Posluchač má co dočinění s jednou z prvotních nahrávek black metalového žánru v naší tuzemské scéně. Skladby jako Píseň pro Satana, čiHřbitov sklízejí své ovace do dnešních dnů. Není divu, že si je některé kapely volí i jako skladby pro coververzi. Příkladem může být německá smečka Nargaroth, která na svém albu Black Metal Ist Krieg natočila coververzi právě na výše zmiňovanou Píseň pro Satana.

 

Desku otevírá démonické Intro v němž je recitován jeden z klíčů Satanské bible. Jazyk není v původní enochiánštině ani v angličtině, jak jej autor A.S.La Vey přeložil, nýbrž v češtině. Konkrétně se jedná o desátý klíč. Po tomto vstupu do alba nastupuje skladba Zjevení. Velmi pomalu rozjíždí své útroby. V textech počíná počátek příběhu známého, již z dema The Trial. Skladba se rozjede v chytlavé střední tempo. Dvojka už jede v klasickém osobitém black metalu. O něco svižnější a živější věc je pak čtvrtá Výslech. Pátou píseň otevírá inscenace soudu, ve kterém vlastně pokračuje celý příběh. Dále se skladba nese v pomalejší rychlosti. Ke konci se rozjede v rychlejší záležitost. Šestka jménem Píseň pro Satana je asi největší peckou a klasikou celé desky. Rytmické tempo od samého začátku. Následuje divočejší 666. Snadno zapamatovatelná melodie s chytlavým textem. V pořadí osmou píseň rozeznívají pomalé vyhrávky akustické kytary v doprovodu Big Bossova vyprávění o tom, jak přijíždí 7 černých jezdců.Zanedlouho se celá skladba ocitne v syrových blackových vodách. Přichází Démon a rozjíždí se za zvuku mocných bicích. Svou náladu během trvání skladby často mění od rychlého běsnění až k pomalejším utahanějším plochám. Dále deska ukazuje Znamení. Lehce propracovanější a líbivější skladba než to, co bylo doposud k slyšení. Poté se posluchač vydává na Cestu zkázy, jež rozeznívá tajemná hra elektrické kytary k níž se později přidají bicí a v temném pochodovém tempu nesou prapor smrti. Netrvá dlouho a i tato píseň se rozjede v blackovou smršť. Nyní nás autoři vezmou na procházku Hřbitovem. Svižná píseň střídající své nálady.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jozef / 28.12.21 15:40odpovědět

100% na českej scéne

Petr / 2.4.18 12:39odpovědět

Studentská srdcovka.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky