Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Root - Zjevení

RootZjevení

Bhut26.9.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Syrová blacková deska skvěle korespondující s daným žánrem své doby, tedy let devadesátých. Úderné svižné i tajemně pomalé skladby provázející během poslechu navozují mrazivou atmosféru. Nesmrtelné songy kapely jako Píseň pro Satana, či Hřbitov jsou nedílnou součástí tohoto díla. Zjevení je deska, která nesmí chybět v žádné sbírce blackmetalového nadšence.

Prvotina brněnských black metalových jezdců jménem Root spatřilo světlo světa v roce 1990. Dostala do vínku jméno Zjevení. V roce 1999 vznikla její první reedice, tato placka pak byla obohacena o píseň Démon, která byla vsazena do kontextu desky. Další nová verze alba přišla s rokem 2009, která je obdařena bonusovými skladbami z živých koncertů. Já se rozhodl zaobírat verzí z roku 1999.


Album jako celek vytváří postarší skladby, které již kapela dříve vydala na svých demo nahrávkách. Zde se jim dostalo nového lepšího pojetí. Zásadní změnou je samozřejmě zvuk. Zvuk je syrový, hutný, ale i tak příjemně čistý a nezkrášlený. Hudba je tedy syrová a řízná. Ke slyšení je klasický black metal své doby, tedy počátku devadesátých let. Občasně efekty a zvukové příkrasy dodávají nahrávce na mrazivě temné atmosféře. Melodiemi deska sice nijak nehýří, ale tím nechci říct, že zde žádné nejsou. Každá skladba má svůj specifický charakter, dle kterého je bezpečně rozeznáme od ostatních. Písně jsou rychlé a úderné a dokonce i mrazivě pomalé a především tajemné. Posluchač má co dočinění s jednou z prvotních nahrávek black metalového žánru v naší tuzemské scéně. Skladby jako Píseň pro Satana, čiHřbitov sklízejí své ovace do dnešních dnů. Není divu, že si je některé kapely volí i jako skladby pro coververzi. Příkladem může být německá smečka Nargaroth, která na svém albu Black Metal Ist Krieg natočila coververzi právě na výše zmiňovanou Píseň pro Satana.

 

Desku otevírá démonické Intro v němž je recitován jeden z klíčů Satanské bible. Jazyk není v původní enochiánštině ani v angličtině, jak jej autor A.S.La Vey přeložil, nýbrž v češtině. Konkrétně se jedná o desátý klíč. Po tomto vstupu do alba nastupuje skladba Zjevení. Velmi pomalu rozjíždí své útroby. V textech počíná počátek příběhu známého, již z dema The Trial. Skladba se rozjede v chytlavé střední tempo. Dvojka už jede v klasickém osobitém black metalu. O něco svižnější a živější věc je pak čtvrtá Výslech. Pátou píseň otevírá inscenace soudu, ve kterém vlastně pokračuje celý příběh. Dále se skladba nese v pomalejší rychlosti. Ke konci se rozjede v rychlejší záležitost. Šestka jménem Píseň pro Satana je asi největší peckou a klasikou celé desky. Rytmické tempo od samého začátku. Následuje divočejší 666. Snadno zapamatovatelná melodie s chytlavým textem. V pořadí osmou píseň rozeznívají pomalé vyhrávky akustické kytary v doprovodu Big Bossova vyprávění o tom, jak přijíždí 7 černých jezdců.Zanedlouho se celá skladba ocitne v syrových blackových vodách. Přichází Démon a rozjíždí se za zvuku mocných bicích. Svou náladu během trvání skladby často mění od rychlého běsnění až k pomalejším utahanějším plochám. Dále deska ukazuje Znamení. Lehce propracovanější a líbivější skladba než to, co bylo doposud k slyšení. Poté se posluchač vydává na Cestu zkázy, jež rozeznívá tajemná hra elektrické kytary k níž se později přidají bicí a v temném pochodovém tempu nesou prapor smrti. Netrvá dlouho a i tato píseň se rozjede v blackovou smršť. Nyní nás autoři vezmou na procházku Hřbitovem. Svižná píseň střídající své nálady.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jozef / 28.12.21 15:40odpovědět

100% na českej scéne

Petr / 2.4.18 12:39odpovědět

Studentská srdcovka.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky