Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Röyksopp - The Inevitable End

RöyksoppThe Inevitable End

Victimer3.1.2015
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Album potvrzující výjimečné postavení Röyksopp na současné elektronické scéně. Smutně hravé, hravě nakažlivé a k hraní určené. Zábava zaručena.

Ve světě elektronické hudby (a nejen v něm) toužebně očekávaná novinka norského dua splnila mnohá přání jen tím, že se v daný čas objevila. Röyksopp se za dobu svého působení za pultíky znamenající hluk stali mluvčími scény a obětními beránky nejednoho nabroušeného vlka, který závistivě slídí za stromem a z huby mu tečou sliny vzteku. Doopravdy se ovšem tahle dvojka dostala do povědomí neobvyklým pojetím poměrně obvykle působící hudby, která už nejednou narazila. Způsob, jakým se jim podařilo zčeřit jinak většinou klidné vody synthpopové louže, není ničím závratným či jedinečným, ale povedeným kouskem zasluhujícím maximum pozornosti určitě.

 

Další tlachy na téma přínos / nepřínos Röyksopp by bylo nošením dříví do lesa a přitom přesně z domácího prostředí veverek a šišek bychom měli v rámci novinky "The Inevitable End" začít. Samotní Röyksopp na to totiž od lesa evidentně šli. Novinka v sobě nese prvky chutně promíchané předchozí tvorby kapely, ovšem bez patosu retra a nepatřičně obšlehlých motivů od minule. Skladby na "The Inevitable End" jsou hravé do té míry, než jim prostě dojde nálada a zavrtají se do chmurných peřin. Dobromyslně působící sklíčená nálada se alba drží po celou dobu, ale na malé vtípky se čas taky najde. Pokud byla instrumentální deska "Senior" opravdu jen starším příbuzným rozverného "Juniora", na novince jakoby se oba sešli v jedné místnosti a v dobrém spolu pohovořili. Pro přiblížení asi takto, pro opravdový dojem ještě jedno - Röyksopp jsou na sklonku roku 2014 možná ještě jedinečnější než v minulosti.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/royksopp%20recka.jpg

 

A to i přesto, že opar překvapení z jejich jehličím pokrytého diskoparketu už dávno opadl. Dělat ovšem nadále "chytrý" pop pro vnímavějšího playboye, který umí vedle chlípného balení buchet také zapřemýšlet a místo na prsou spočinout v krásných očích dívky, je pořád hlavním posláním Röyksopp. "The Inevitable End" je albem, pro které není problém prezentovat svou tvář v podstatě každou skladbou ze svého arsenálu (co by za to takoví Depeche Mode dali), takže si jen račte vybrat. Od smutně ambientní vlnky na dobrou noc "Sordid Affair", přes hitově nevlezlou "Monument" (s vynikající Robyn na vokálu), až po pulsující temnotářský dancefloor "I Had This Thing". Ono je vážně jedno, do které kapsy nafouklé vesty alba šáhnete, vždycky když otevřete svou dlaň, bude v ní něco dobrého.

 

Pokud je nové album zároveň tím posledním, které by mělo prezentovat Röyksopp jako skupinu vydávající alba a přitom nepřestat být hudebně aktivní, ocitáme se spolu se skupinou nad laťkou běžné popové produkce, aniž by dřívější tvorba Röyksopp znamenala cokoliv jiného. Dál ukáže budoucnost. Vedle nostalgicky pojaté hudební roviny je dobré zmínit také práci s vokály, která je na "The Inevitable End" skutečně libová. Od zmiňované zapojení Robyn, přes bohaté přispění Jamie McDermott z briské popové kapely The Irrepressibles, až po mužské vokály či mašinkové zkreslení všeho druhu. Dojem pohledu zapíchnutého do země, kolem kterého se do příšeří lesa noří neživé rytmy polykající víc skutečných pocitů než mnohé "dřevní" kapely, je pak tím, čeho deska dopřává dosytosti a co ji činí přitažlivou. Opravdu mile posmutnělá záležitost a svérázně vybarvený pop pro pokročilé.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 4.1.15 22:28odpovědět

Jako vždy výborní a nenapodobitelní, deska opět splnila očekávání a nelze ji dostat z hlavy.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky